krev Davidova

Možná příště,

***

slunce ti zapadá,
a zůstane už jen ve snech,
zamčeno na dva západy,
prosím...dýchej potichu,
aby nezvlhla omítka,
aby se nechvěla podlaha,
aby paní s hrnkem na zdi,
nebyla podána námitka,
že je tu žid,
že dýchá, že je živ,
že mu v žilách koluje,
krev Davidova,
že má svou hvězdu,
která však nezáří v noci,
na německou říši,
ale do jeho duše,
čisté, bez hříchu,
přesto tak zraněnou,
od nešťastných výkřiků,
svých bratrů a sester ze Země zaslíbené,

***

Možná příště,
se odemknou dveře,
a tvé oči oslepí denní svit,
přinášející svobodu,

ty půjdeš ulicí,
a těm padlým mužům,
nazývajících se árijci,
plivneš do tváře,
udusíš prachem,
který ti sypali na hlavu,
a políbením hvězdy šesti cípů,
dáš na vědomí všem,
že jsi žid,
že dýcháš, že jsi živ,
že ti v žilách koluje,
krev Davidova

***

možná příště...

***

...teď ne...