Zvaný host

Luna rýsuje siluetu,
Zdi běl očernil muže stín,
Spis Vulgaty na parapetu,
Do okna tluče dubce klín.
Deps kopyt rázem probudil ho,
Čutem uchopil krucifix,
Pohled na Causarum cognito,
Písař byl rudý jak sandix.
Svaté obrazce ze zdi spadly,
Trám dveří přešel Belzebub,
Písař se modlil, rty mu chřadly,
Tak rychle duch opouští trup.

Proč bojíš se mě, proč se lekáš?
Ďas usměvavě chechotal,
Před zemské bohy často klekáš,
Pak prý že já vás omotal.
Pan písař otřel potu čelo,
Znovu předčítal Boha žalm,
Třasot zachvátil jeho tělo,
Co to? Ukonejšil jej ďábla šarm.

Písař
Proč přišels za mnou ty rohatý?
Já neznám pýchu, krádež, nevěru,
V kapsách mých není řinkot zlatý,
Ty nevěříš mi? Namouvěru!

Belzebub
Na fochu vidím Zarathustru,
Filozof stal se z tebe mlád,
Však něco schází tvému duchu,
Mám zmizet? A budeš zase klidně spát.

Písař
Ne neodcházej, stinný pane,
Zbav mě té víry samozvané,
Dík ní prožil jsem tolik muk,
Jsem další obelhaný vnuk.
Říkají prý, že mám žít čestně,
A vždy nastavit druhou tvář,
Však život utíká mi spěšně,
Chci býti v klidu, žádnou pobožnou svatozář.
Proč však klanět mám se já tobě?
Ty vládneš tribunem těch spících v hrobě,
Já ztratil jsem se, ctěný pane,
Ctím zákony Ješuy zvané.
Chceš říci snad, mám opak činit,
Sebe mít rád, ostatní vinit,
Mravnost zahodit, víno pít,
Bohémský život začít žít,
V kabaku poddávat se bludu,
Z beder opelešit ostudu,
Choť svoji milovanou hanit,
Z jitra objímat, pak pěstí ranit?


Belzebub
Hloupá jsi duše, a prý mudrc,
Z těch lidských úvah je mi na nic,
Pomysli sám, ty oslí hlavo,
Co lidstvo samo sobě dalo?
Já jsem tu pořád, tma je vždy,
A se světlem tu budu navždy,
Jen pošetilá lidu havěť,
Svým bratrům píše novou závěť.
Představ si svět, v němž je jen zář,
Bude tu jásot, štěstí, tanec,
Láskou překypí, zvadne tvář,
Navěky světla zaprodanec.
Nebylo dobro, ani zlo,
Dokud člověk nevybral cestu,
Tvá muka jsou tvé vlastní clo,
Ty sám jdeš navstříc nitra trestu.