Čerti a andělé

Na údolí Měsíc nevraživě shlíží,

řeka po svých březích rozprostřela chlad.

Strážný chřadne, oči se mu klíží,

již nevydrží déle do noci tu stát.

 

Jednou anděl perutěmi mávne,

ať do ulic trochu popožene stín.

Bezzemek doufá, že na moc si sáhne,

tak cherubín ho nechá přežvykovat blín.

 

Dál ukájet chce svoje chlípné chutě,

zas mávne křídly a letí o kus dál.

Když saje krev, tak se tváří nepohnutě,

a přece by si ještě něco dal.

 

Čerti už odešli, už shodili své rohy,

jsou poslední, jež neznesvětil hřích.

Serafové běsní a kreslí nové bohy,

o nich my se za století budem' učit z knih.

 

Než žalmy zaschnou, barvu mají nachu,

pak zhnědnou, jejich pach se vytratí.

Vyvolené pokolení nás zaprodalo strachu

vždyť odpustky jim lůza zaplatí.

 

Mesiáš stále nesestoupil z kříže

v jeho stínu mne si spáry Kristovrah.

Ač nic jsme netušili, je nám stále blíže,

my pustili jej přes svůj práh.