Objímali své matky!

Objímali své matky!
Než začli smrdět hospodou…
Místo dudáků v ústech tiskli
filtry retek
a věděli, jak se to tahá, protože byli naučeni
z cucání matčiných bradavek.
Ne, nebyli šťastní.

Líbali se s holkama,
aniž znali jména.
Byli to jen anonymní rty
chvilkové rozkoše.
Z cigaret přešli na trávu,
zapomínali mnoho věcí…
Nemohli být šťastní.

Zapomínali u škol svá kola,
zapomínali chodit do škol,
zapomínali na lásku,
neznali lásku.
A své naivní rodiče
nechávali žít ve lži.
Nemohli být šťastní.

Smáli se leda po brku,
jinak nosili hlavu svěšenou
jak pod zamračeným nebem
květy slunečnic.
V jejich nitru lpěla
veliká trýzeň.
Nemohli být šťastní.

Ostatní se jim vysmívali.
Koukali na ně
jako na další povedenou atrakci
svých karnevalových životů.
Život ostatních lidí je převlékání
z masky do masky.
Co je to štěstí?

Ti, co kdysi dávno objímali své matky,
zůstali sami.
Jejich matky, jednu po druhé
objímá smrt.
A oni se potácejí světem
jak stožáry pirátských lodí.
Nemohou být šťastní.

Ale i pro ně
po zimě přichází jaro,
i pro ně
svítí slunce,
i pro ně
byl Ježíš ukřižován.
Otevřte srdce.