Zmizí všechny stíny

Starověké město

slunce vystupuje nad obzor

davy obnažených těl ho v ulicích vítají

Na tvářích masky bohů, zvířat, démonů

vysoké tóny píšťal, dunění bubnů

nespoutaný smích, divoký křik, usedavý pláč

Muži tančí se ženami

ženy hladí ženy, muži líbají muže

páří se dobytek, lidé se páří s ním

vůně myrhy, potu, vína, zapálených loučí

Před sebou vidím nahou dívku bez masky

za paže ji drží dva strážci

v rukou dlouhá kopí

už od úsvitu ji vedou za sluncem

Dívka se nevzpouzí, nekřičí

kráčí hrdě mezi nimi

vzpřímená záda

našlapuje na prsty, až pak se dotýká země patami

Je mi povědomá

volám na ni

ve vřavě mě neslyší

Prodírám se k ní

chci jí pohlédnout do tváře

až v poledne se k ní přiblížím

Je to ona? Znám ji?

Chci ji chytit za ruku, osvobodit ze zajetí

křičím na ni

ani se neohlédne, jde stále dál

Dav mezi námi houstne

dívka se vzdaluje

ztrácí se mi

K večeru ji znovu vidím

v dálce vystupuje po schodech svatyně

slunce za ní zapadá

v dlouhých stínech spěchám za ní

Stojím před obětním oltářem

leží na něm na zádech

paprsek měsíce ostříbřuje nahé tělo

Opájím se kouzlem jejích nohou, boků,

pravidelně se zvedajících ňader

posvátně strnulé tváře

Ve vytržení rozepínám svůj plášť

chci ji zahalit, přitisknout, unést do bezpečí

Skláním se nad ní

s tajemným úsměvem rozevírá nohy

Najednou chápu, pouštím plášť k zemi

Vždyť měsíc bude stát přímo nad námi

a zmizí všechny stíny.