Čekej Dlouho

Na nádraží lidé nerudní, je tma a čekají na vlak.
Já čekám až se rozední, abych moh‘ z vlaku vidět kraj
a lidi, kteří už pracují, jako by se jich čas netýkal.
Vstávat se musí, svítit se dá, pracovat není jenom tak!

Nebe se barví do modra a temné koruny stromů
připomínají strašidla, radši bych se vrátil domů.
Nebo vstávat jak příroda a býti jedním ze stromů,
byla by skvělá výhoda poslouchat hudbu fotonů!

Na jednu stranu přiznat musím, člověkem být mě pohoršuje,
na druhou, kdybych byl stromem, tak lidé přivlastní si mě
a budu něčím majetkem, tak jako kdysi otroci.
Se Zemí pevně spjatý, nebudu moci utéci!

Vlak chybí, už je světlo, Slunce však vyjít nespatřím.
Fouká a prší, přesto upřímně s počasím souhlasím,
když zřím jak to ostatní štve, smíchy se jinam odvracím.
Každý si svojí cestou jde a taky na to doplácí!

Na nádraží lidé nerudní za světla čekají na vlak,
vlak má však dneska zpoždění, protože už je z něho vrak.
Srazil se s jiným v tunelu a tunel oba zavalil.
Nelze mít ve vše důvěru, pojedu dalším o trochu dýl…