Ukecaná

Jedem spolu v autobuse,
slova máme stále v puse,
povídáme v jednom kuse.

Jedeme spolu v šalině,
ona hlavu na mém klíně,
povídáme, ač jen líně.

Morseem po stehně píšu
nečitelný vzkaz pro Míšu.
Ale to je mimo mísu.

--

Tohle je pouze můj sen,
jímž den co den jsem probouzen.
Co realitě chybí jen?

I s Míšou z masa a kostí
rád bych mluvil chytře dosti
bez nesmyslu, bez hloupostí.

Držet myšlenku je dřina,
jazyk opustila slina.
Co za to může? Kde je vina?

Nervozita či únava?
Nebo prostě ta doprava?
Však malicherná útrapa ...

Nad nevzatými kraťasy
nemá cenu brečet asi.

Pojďme spolu mlčet.