92 - Lávo duny...;;

....

 

O.  Přítomná odražení

Zbraně okamžiků života ovládané nevyhnutelným

jejich běh elektrizován pod pláštěm jiskření

tím explodují vlohy o svobodném myšlení

které samo o sobě zmírá sluchu necitelným 

Jiných chvil se zmocňuje neviditelnost

jako tah na tváří této hlásky

propukající v čase mohutnosti lásky

vytvářeje tak most pro budoucnost

A jen některé vteřiny se nesmějí

ač ústy němými vždy prchají

ve věku příléháhém dávné šlépěji

Odtamtud slétají na zem netopýři

jednou za čas ve formě lidské zvíří

co básník ve smrti měl za života na pranýři

I. Puls

Puls co hladí katarzi jemné odpovědi

na starém hrotu vstřícných hledání

vteřinou kapky nad očima zdání

kam požehnání dřív plulo své lodi

A trysk byl mrtev před mocenstvím

o jediném z něj volá krev dýky

kde palác souznění prchá za ententýky

a báseň vstřebává dojem prvenství

Ač panna nesdílí ve vrcholcích

oněch vodách pozapomenutých 

tvých čirých snech jiskřivých

Proto bázeň české laně přesné

snímá pohyb labutí ladem nesné

kterými dech úsvitu prchá tvou ctností

II. Větrník pastvy 

Vytvoří vzrušenství vesel ve křídlech bezmezných

bárkách květnových stínů polapených v osouladněných květenstvích

jižanských mlýnů zdivodeché proudění smáčí zem divných prkenství

pach soustav smyslů z pugétů jimiž theon bezzubích 

Od pryčen dávná pryskyřice skupenství odletují hroty

z temné klíčivosti oslunění pryští těla světla osiriovi noty

zmámené v tance protipólů plic žilních ze srdce smíchu hroty

skládané pro přenos dál někam kde lidská budoucnost nevtyčila kvóty 

A tím se část proudů času děje vítězstvím když nečteš jejich past

kterou do tebe ujal se On od narozené světa klást

vývojem sterých tisíciletí po vesmírné louce pást

aby mohl tvůrce všech hodin hranice smrtelných mást

(V životě i smrti křídel šílených bojí se vznešení chrti)

III. Spoušť rozmachu

Viděl hvězdu, padala shůry,

viděl záblesk, ticha plující,

lázeň sluncí, úsvity vibrující,

nejčirejší skutečnosti čiré vory.

Tavené exempláře, živá tkáň budoucnosti,

vystavené v hláskách prostoru velebnosti,

spravované sýrem vyšší skutečnosti.

Čepele tanců břidlic roztočených,

continuem částic měnavek vyvržených,

kavalerie ryb, kosmicky krásných, duhovců děsivých,

Fénix však, dnes oko nekonečno nejihne membránami,

zvíří jej pula vítězství, perla po stezce slzy extáze zvěčnělé,

jádro všech lidských entheonymií skvělé,

po trojúhelníku, za hranami her, lásky povýsostnělé.

IV. Amplituda Viz

V určitých pasážích vize, skrytá geometrie dřímá,

už jen lesk touhy odnímané, věk erupce dřímá,

neladem pohlazen, jen vyvrácen v soulad,

jejiž niterný šat, uklel do slov starý kat.

A z něj roztřikována, parabola génia všeho tvořivého,

užírá zázrakem struny myšlenku, kaleidoskopický svůj pád,

za nějž každý jedinec milénia byl by nesmírně rád,

vědět jen, jak věčně zůstat, po mramorech třtin rád.

(Terčem verše rozplozen, do mnohosvětů rozměrů živého)

Ta ustanovenost mávnutí všeho výdechu neuskutečněného,

za jiterných souplavebností jakosti cechu nezpopelněného,

čiročirých pláství ekusonického prachu nezemřelého,

( Po skupenstvích sne sněného v jednotě básnivého..)

 V. Génij

On absolutní plodnice i jadrná krev jádra všeho myšlení,

spojení všech duchových vrstev odkud počátek pramení,

jdoucí kroky ke skokům atomů i galaxií,

dál než srdce jednoho ze svojí doby biji. 

Členitelnost houfnic rozkrývá ve vší zemitosti,

plamenost nejvyšších výtažků pronikající vzdušnosti,

vrcholná závrať z hrotů rozkoše lidské,

rozpuštění mantinelů představ o zdi prozření,

jezerní čiroskvoucí laguny soli panenské,

ten jež bídu útrap v naprostou výsost útěchy mění.

Vlohy srdce objímá, jenž opojené, poražené Himaláje jsou,

ve slévané niternosti bezvětří, protne studnici Maëlstromu,

mozek jej vštípí, problesknou vysokým tmelem fáze zlomu,

přehradní hrázi, všichni kutilové lidstva tvorební čistronomu.

VI. Zelenohrot sluncí

Bezmozci kradli vrženství mých postav

a choulili se ke kraji spásy

aby na kraji krásy pozemské rasy

vytyčili formát všech budoucích lidských hlav

Od nich fungovalo nebeské jen staletí

tam neutrální v zákrytech věků

bez lásky tvorové zakletí

obuti v okovech ničemní k tvořivé 

(Matce dávné země energie

jež od pramenů ke dni poslední

člověka žije)

U snídaně seděl darmošlap

hroudu peněz tkal

na paškál si přezřané lidstvo

jak pekelník zval

Pro všechny mýty planety všechny její dny

ten nápad neskutečně malátný

všemi prsty vražedný

prochvíval pronikavě nechápavý dav

čelotupci zpropadených lidských hlav

VII. Saivairos snící,...

Oči má palčivé jako sůl erupcí na slunci,

svět, dálky pouští, světelné roky překládá v jedné unci,

kol kštice jeho tvoří se mocný vír,

mezi elektřinou vesmíru a zákonem gravitace hledá věčný mír.

Okolo očí symboly šílenství a strhání, člověk soudí,

však je to zákon jeho lidu, rostlinná gnóze bdí,

levé oko, zmijí jazylky nahoře a vlevo,

pravé okouc směřujíc vpravo a dolů, ó fantazijní hlavo.

Jeho nos tenký je, jak střička mezi dimenzemi,

malá ústa elipsou prořízlá, vokalizují membrány časoprostoru,

ústa, prořízlý klaunský rej, z nich horu dvě černé svíce,

hořící plápolání k zenitu, šibalská tvář olnotou k tajemství trezoru.

Hmota jeho duchovenství, pláštík vesmíru v něm, vytvářeje tvář,

pod krkem úzkým, motýlek dvojitý do osmičky stáčí,

výstelka kordu na hrudi jde dolů, mezi dvě kapsy zdvihlé v půlměsíc,

kabát s podšívkou dvojitou, boří ruiny silulety stínů zář,

levá ruka, apeiromantickou dýmku svírá, ze níž galaxie jak písku zrnka písku zračí,

pravá větvička trav mariiných, čas prostoru jsoucí ozdravující.

VIII: Dvě stě ker

Na zastávce evolučního řetězce pulzovaro šero, 

písky se mísili a kapalina myšlenek,

slévala se bělmou mátohou výhonek,

neustálých, špitořených jako hutné skéro.

Omámenost nad rajskou zahradou egypta,

praštěnou do nejmatnější ospalosti,

klíženě se potulující nutné opilosti,

mízlivé a svébytné jak faraonská lopta.

Vše zpustošené únavou idei neproudící,

marné hrany snu do sebe lovící,

jako neposedné karty vrstev nebes,

píšící do oken chodidel ještě dnes,

jemnivé bříšky prstů fluidem tančící,

na vítězstv krve milované, jež polobdící.

Když vyrukovalo s plavbou na večer,

s mimořádností dvou set prstencových ker.

IX.Pojivo

Myšlenky na lásku, fotosyntetizovali jako ze spreje,

sbíhaje se do mocné sférické aleje,

vrhaje do ráje z poslední naděje,

Pro me lidské afázie půstu,

tak typické, maličké tělo růstu,

zaváté vesmírem k místu,

kde schylovalo se energie k poslednímu číslu,

co nezabije to prosílí,

ozvala: podvečerní letargie'

Mátoživé buňky spících laní,

na periferii prostěradel, bodrých dlaní,

modrých očí drahých, po špičkách k neustání,

když poslední hrob azuru je ještě k mání,

tam žene se k revolverům,

pojivo oživlých ke stání.

X.Divoněžná

Kvintesence despotických klů druidů,

nevolejte mne dříve než za hrob času,

po sférických očích strachu, tmy jdu,

dokud olejové prsty žen nenaléznu.

Ve spórických tazích mezigalaktické touhy,

pulzují ve škvírách metafyzické strouhy,

otevírají multižárové predispozice za zdmi,

jimiž nos luxák burcuje onyxové čelo věčné tmy.

A porce obětí ze švů cest si tají,

oběhové soustavy plné cedru lán mají,

z božích snů oktahedranské plochy krájí,

maličké oči slunéček nekonečné energie uléhají.

Vím čím je propastná země, jehož holografické motýlky plujem,

říkám to intersonicky, totem, že bázlivý bázník Hanačík se jmenujem,

Milosrdný tanečník na povel vítězství. 

XI.

Milost

Na poezii miluje ti divokou svobodu myšlénky,

křik vyprázdněné existence nesvázán,

kdy věci prosté a droboučké zazáří,

když vážka východních hor,

mávne leskem letí k oltáři,

a kosmoplavebný chorán přídí vně je dán,

jako křížové výpravy dětské mřenky,

v jejich očích oceánských pasou se loděnky,

i medůzky pláče nebytí,

při pre-prostoru jeskyně,

ve které pravěký Adam nevyhyne 

a pouští se sám k ledovci opuštěných hran,

na rub věčnosti pookřán.

XII. Kosmos vylitý

Vnitroplavebnice jsou pouštní zdi tvého myšlení,

ono je kosmický koráb budoucích čeření,

nepropuštěno do vazeb doby za hroby,

pozřívané epochy uší skoky,

při závratích vrstev evolucí mdloby,

kam zurčí lem tvůrčí svobody,

jako snu letorostů tekuté nádoby,

spojité víc než dna dvojitým,

na kosmem verše právě vylitým.

XIII. Stavebno hmoty, času, siločar...

Ve skutečnosti rys Univerzalis,

člověk tykadélkem přírody,

přitlačí čas svou tváří k dílu,

aby potomci doznívali ve vibracích sílu,

za kmen lidstva fosforeskující,

do magické lodi kolonie pluk vodící,

až na konec lásky, času, poezie,

rukojeť dítěte zítřka tkvící.

A Pradech adech jejich ploutví vrhal se napřed, 

kamsi za rub historie dosud nevystavěné

v krvi nových rovnic světa,

který křižoval bez krizí,

mírové svatyně veta.

Poslední lodice odplynuly,

na pustém pobřeží,

my smáli se zdali dech času

za námi neběží,

v řasné knize zamrzlých fermeží,

dávné skvotečnosti,

destilovaní kněží,

v převlecích rusalek,

jali se pást na otázce,

kdy odešel strejda hopsálek,

mízní soumračné je v sázce...

XIV. Podivnůstka

Emancipace je dech kýchnutí

vesmírné iniciativy,

bleskutvorné skývy plazmatických říhnutí,

za poslední epopejí fosilních paliv bez hnutí,

kam odeznívá toužebné krize pnutí,

než drahého dítěte pravdivá ceknutí,

kdy klidná je droga lži,

kterou vy lidé tolik potřebujete.

Když snil jsi o kreativním TNT

musil se tatíček osud smát

v rukou úsilí však

než si se mnou o skutečnost hrát

Dokud nevezmeme za čep propasti

lest na pravdu,

v tom celostním závodu globálního měřítka

jaderných vyhynutí,

spáchaných v dílech mystiků fantastického na nepočítaje,

od kraje hrana taje zraje,

tady básník, štístkem tahu,

kladivem proti emzácké děvce entropii,

kterou magickým veršem opiji

a pak vykuřovadlem dimenzí podbiji.

XV.

Papyros generace je holografická kvintesence

deklamovaná juxtapozice obou polarit

zřivá vidoucnost filosofické emanaceve

které kopulovité supertence

vysílají obrázky přes průsvitné nebe

vyšších očekávání vyspělé zřetelnosti

Čtvrt hodina swamplování

sky-polorizování s mým představením

užíná váš mozek jinou dimenzí lodice

vzdálené myriádou světelných let

po lomu anti-světla jedné tříštivé korunky

iluze která zde mnivosvitně povznikla

za okolností bez počátku filmu Mysli neznámých

A přesto bojovníci o poslední zrnko lásky

jsou schopni investovat do trhavin

více než méně ze zásob destilérií

vzácných destinací časoprostoru

neboť vedělo se...že konkláva mezishluků

nesmírné těžební společnosti...

XVI. Vývoz Tvůrce

Přiváží sebou artilerie nového kvadratoria enfotainmentu,

který dosud nebyl lidmi rozeznán jako investigabilní

v edukativní funkci dobrého majestátu ideji

sdílené celkem všech subjektivních činitelů

tvárství lodi pokroku a hroty vrstvení nové prérie ducha...

A tím z jedním pohřbených artificielistů

magnificeózní precióznosti

nové technologie kosmu byl - Salvairos snící

kružnicový admirál flotily vzbouřených prstencových rebelů

na odvrácené straně těžebního faktoru deset

a jeho praktiky pro styk se sdílnými molekulami Univerza

byly obzvlášť věhlasná a dalece předběhli svoji dobu

i v oblastech co-galaxií které hleděli na vývoz

s jeho jménem - konečně Tvůrce

Nových možností projekce

a snímám budoucností představuje a přináší naději

pro tento svět stejně zhoubně nezbytnou

jako ultimátní oko

pláství revoluční předcházejících domínií tisíciletí

XVII. Píše o nekonečné fantazii kterou chápe jen on

Původ vznešenstva dostál neurčité noblesy dokonalosti,

ve vodách tekoucích vlasů,

pohybujících se organicky do časů,

stavějících před zrcadlo roztřikované filtry géniovi sveřeposti.

Ztuhlé plasticky ustavené v bájných letorostech,

šlehajících plamenech prvních ohňů,

a posvátných ritů úsvitných dnů,

kdy člověk unikal všemu lávovému v kostech krve snů.

(A stále utíká když jej prohlížíš nad výšinami..)

Od nichž vysvětlit původ nejvlastnější,

čím byly příběhy robustnější,

zbožňovanější a přesnější

a osten jejich slov verše hbitější.

XVIII. Šip Číše

Při bouřné duhotvorné číše mlhovin nad slunce jasnějších,

protáhlých řás sestupujících od princů očí zlatavějších,

výsostných pádech břidlic síně tvořivého,

spadala akustika sil do vždy nového.

A síně plné Mozartových slz bolavého rámě noty,

vystupovali znovu nad kvalty violky hroty,

jež violkové moře souladu sní,

při symbiózách budoucnosti potomků odpoví,

Úvody hledání páteře souzvuku svazků čirého,

pro šťávu míst z galaxine jinotvorného,

ori oristir jemuž tvar tepe démanty šíji,

hladinou něhou od šípů proudů vypiji,

Krouživou třtinou z níž ústí malý princ dechů,

souladem hnán před šatem nadzemských strunic,

které ohledává okvětní plátek planet o to víc,

než by ulehnul na nesmírné nic,

ponořil se pláství Supernovy v teskný,

hvězdnoprachý líc,

ve vytržení myriády elips Saivairových Svíc.

XIX.

Sfumato dechu

Princ dechu ústící malý ze třtin tětiv ústící

ze strunic atmosfér šatem předestřen ladem,

víc planet plátků okvětních ohledává zadem,

ono vesmírné nic, na něž by ulehnul než by zřil,

onen hvězdoprachý teskný líc ze supernov pláství,

ve vytržení tichých myriád skic zelených hloží oliv,

ze sfumato Saivairových skyv - čarovné exporfacture ad future

v kanonádě exponovaných milujících zítřků.

 

Souzvuk svazků čiré páteře úvěje lidské hledal

jinotvorné z galaxie šťáv pro mízu svou,

šíji démantovou tvar, jíž tvar i prostor dmou,

proudů šípů vypil hladinou něhou shledal,

 

Rámě bolných slz Mozartových skráně plné,

hroty violet nad nimi vystupovali,

snícím souladem moře violkově oře dali,

odpovědí potomků budoucích při symbióze umní,

 

Nad slunce jasnějších mlhovin číše duhotvorné symfonií bouřících,

zlatavějších princů očí sestupných řas dálek táhlých,

břidlic síní tvroných pádů výsostných,vždy nových sil akusticky vítězících.

 

Na mozartův masterpiece violin.

X. Návrat

Znovu navrácen v počáteční linii bytí,

zastihli jej sponzorské dary energie vesmírné,

kdy jeden z přídomků celistvosti jeho bytosti,

uzřel jako maják názorovou indiferenci,

(nazývanou linguální mozek)

že plné spektrum schopností (mysli/srdce)

a jim podřazených tvůrčích mocností

hierarchické architektoniky nevědomí

(INSPIRATIO/GÉNIE)

 

je akusticky i plazmaticky

(trans-somaticky)

vstřebávána do jména přítomností

v celé síle jeji obsažnosti

(horizontálně roztikální)

Jen do pater, kdy je uvědomnělý,

tak přijímat a pro ně vesměrně dýchat

(vstřebáván databází)

 

Až se vrátí do jiného vesmíru

použije prosté slovo

jako 'levá ruka výpůstky v rozkvětu'

ze země kde celé ševelení prvky

neznají náhodu

 

XXI. Dohoda

Mám smluvní dohodu s vesmírem,

cítit se krásně, každou buňkou životní básně,

tkát vědomí psychosomatickým velkovezírem,

vznášet se nad klenbami, malovat třásně.

Vzlétávat nad divami,

plout dívčími hýžďovými krami,

pernamentně feferonovými představami,

společnými s nejdětinštějšími hrami.

Od nich šachovnice hieroglyfů,

vlní se do beatů a tvých ryfů,

čirých, mírných ňader obsloužilých,

korálových pačesků violkových tvých,

Jež pustili se do zbraní se slovem básně,

neboť on naplňuje zaří těles v mít se krásně

(vyplavené hordou radosti ovzdušné dnes běsně)

XXII. O slasti

Vždy vzdáleně sajeme smích pro smrt svou,

vymyšlený na jatkách klíčivosti nejtělesnější,

při cestách myšlenky smyslů nejzdobivější,

však jak obstojí zemi před pravdou tvou ?

 

Vzácná její houfná ražení výkalů zemědů,

čirá je povznesena nad malosti,

ozývá se po své toaletní zadosti,

do vybělené mysli očistěné od jedů.

 

Tím protíná myšlenka vylučovací směsi,

když cestovalo hovno po slizkých střev kdesi,

a v opoutrubnicích jsou nyní jeho lesy,

opalevaná chalcedónovými ňadry nad bohabojnými vřesy.

 

Navíc kulminujícími do fluida energické blaženosti,

jehož pečeť interpenetrující měl v zítřku dosytosti.

XXIII. Okupanti slasti - anály doby

Dnešní včerejšek, ó touho umělého barviva,

extatické kůže kněžích prznících bříška chlapců hlasivek,

dnešní včerejšek, nad výhercovu žádost vzpomínky pukající v míč,

lovil výsledné cetky hrobů dna jejího, touhy sejícího,

nad mostem k ní zastaven, o míhu přeryvnou,

komu vydáváš maso za četaře, upatlané generaci lháře,

v mládí v sobě objevil žháře.

Mezi pilíři stoupá dým,

a jediné, co zde o životě vím,

že tanec namísto letu,

vylévá schopnost ze svého hřbetu,

aby nalil číši královským plukům na fetu,

adorující tkáně festivalů larev chemické,

oběti amfetaminů imperialismu cyklické,

i dráže z rána pat holení odražené,

zrcadlo zrcadel umělosti sněžné,

 

A mozky v hibernaci beatu vypařené,

pro jedinou noc evolučního vzorce vymřené,

nové bytosti elektrického vesmíru vydržené,

a zazděná siluleta míst, v pastech okulárů,

doby své uvízlá, nad pouta bílá křídla, svoboda zlá,

z análů doby svéhlavá.

Strach zasedá na konferenci hnusu

a géniovy lyry cynismu:

A kdyby jsi některá bytost, 

brousila nos o tvou démantovou zábavu,

kapičky černého jedu by ji 

vystřelili do křišťálové duše zde.

Vystavené cihličky kolektivního náporu,

nejlíbeznější síťohlav pokročilosti

dermálního teroru.

Anticipace onoho kasárenského megacirkusu,

za povídkou vůz, plný šaolinů

a kupčích darů zábavných hraček z dovozu

extrasonické galaxie.

Nádhernostní budíčky z dovozu,

spirálky štrůdelků extáze,

mléko kokainových očí a výstelkové bratrstvo

federativního pluku tanečních okupací slasti.

Ó zdivá músicko-animální 

kuplířsko- maniakální milosti,

ve sférách nadbytostných netřeba 

obtěžovati vaší povšechnělou

meta-antropomorfizovanou záslužnost

Ovšem ona znepokojující prorocká zpráva

o vibraci na druhou se vzdálené planety

rovněž amplituduje vaší puristickou

a pluralistickou bílou řiť

aby přes skutečné tváře existence

okamžiku náhody nehledala klid

jež zdánlive za boha si volí velebit:

Amfetamine imperialismu

Žhářská drogo tržních kapitalistů dostupná

Bludný a krásný stihomane iluzí demokracie

Zůstavená mapo polovičních zvratků na lopatkách pokroku

Výzvo k ukončení všech nábídek nesmyslné krve loučení systému

Kreveto liberalismu pod bílou řití žalů sociálních nářků

Drogo všech pryštících mechanismů doby

pod rouškou a pláštíkem zlé loutky

která je nedobytná zevnitř

A la Tequila !

XXIV. Vnukavá spojení

Chvíle jak nad bytost okamžiků z nejvýsostnějších,

v očích nočních vln, jantarových vánků očí tvých,

po dechu zatajeném, pláží vysušeném lapalas,

za všechny prožitky, smyslů štěstí hvězd plačtivějším.

Ach vánky noci semené, vánky plodnosti mé,

býči trudnosti rozpuštěné, váhy útrob opuštěné,

víčka do vod ponořené, písně písků roztančené,

poslední, nejkrásnější intimní resumé.

Všechny dechy tváře její, v egyptě třpyt hvězd žhnoucí,

roztoužené těla vášně, snivé léta nehynoucí,

lesklé vlnky v odrazu prachu něhy skvoucí,

semenným mořem soli do útrob tonoucí,

jen náznak věčnosti, pravé srdce ve stálost prchavé

 stále u lodic milosti, milované lásky vnukavé.

 

XXV. Pouť dní

Pouť slyšívá oči naše,

                            v zátokách plující,

 nové světlo milostných svící,

                                      touhy křeků bez lodicí,

 bezmezná bárka je,

                        potácívá hladina jak záblesk naděje,

 neskonalé stahy její,

                            po boku milovaných skvějí,

 příď zahrad rozkoší milostných,

                                   Afrodité stoupá koření egyptské,

 vyznán v tělo tvé, 

                          rozdivočelé pohyby plážové,

  západ krví červánků,

                           rozdýchá celý sen,

   Noc je žena, kterou miluji v hvězdný den. 

 

XXVI.

 

Jsem bořivoj plodů lucidního písku

a do stahů jejich vpravuji vísku,

z paměti kůží po níž vánek vystlal růže,

co vše milování v noci africké zmůže!

 

tepoucí je přízrak, nebe hvězdné výsostné,

plnokrevné dojmy cítit jsou milostné,

závrať bělma roztáčí, loď tichá,

při břiše zátoky, po lidsku vzdychá.

Ona z hedvábí vyniká, tance maluje bělostné,

všechny noci ať jeho jsou ladně vznostné,

nikdo z posledních nezhojí lůno tvé,

tvůj taurus vidí věk jedné hvězdy rozmilé.

Čiré ó vánky, přelivem čiré jak moře jsou,

první je láska, vidoucí pro nás, projednou.

XXVII.

Při krajin dechů, tišin zátoky vítr silný,

od studnic kořenů, laskavý vánek žilný,

jeho polibky slévá houpání boků,

přicházíme k zátoce, mládi v jednom skoku,

Dolů se podívat, vzpomínky hřejivé, 

vzdoušky lapavé, citer tají třou mazlivé,

žité polibky dotekem konejšivé,

pro dvě vlnky životem, zátoky snivé.

Dřív než noc rozkvetla, šla jsi nahoru,

souhvězdná panenství lila zář z fosforu,

od pramenité tíže odlehčení mlenců,

v plnosnivé téma, egypské plížení zvonců.

Od popele douškem chutná jim noc služebná,

spojili se těla, štastných duší lásky družná.

XXVIII. Návrat

Vždy se vracíme z plážoví,

kam milenci léta noví,

odcházejí z knihy všech rovin,

aby zastavili čas lásky

a odkryli jej od zplodin,

než vzdušné vášní zemité pásky,

vystřelují jazyky své,

po nocích hvězd toulavé,

vějířů lásky nebeské,

oné vteřiny tvé,

na nekonečna otázek,

spojení frivolně rozkrájené,

neustálené štěstí hrázek,

zaplavováno teplo odlivů,

semení moře solí,

pod souhvězdími snů,

na návěstí vesmír,

dva plážoví motýlci,

se milují.

XXIX. Cepínek

Mezi dech světla čirého dech rozprostřenosti,

vpravil se doušek vánku noci teplé,

padlé vzpomínky na vášeň rozkvetlé,

na toulavém cepínku, citrónový květ pomíjivosti.

Od souladu lapen zlosti, konečné bytí napíná,

čirá těla rozkoše vzlýná pouť protěží,

kam slunce dohlédne, na konci život neleží

a lidské hojení po noci všech nocí usíná.

Brouk nesmrtelnosti, hrobem faraonů rozložen,

nožem z písků rozpadlý, neposlední ze snů,

do propadu tvořivého, v záři světa jiného prolnu,

ač lidské jádro upevní dřeň, dech dětí nezemřen.

Lavice dýchajících, ztěží v prostoru zasuté,

obě v jedno společně odchodů se bojí,

mír s něhou ve válce s láskou zbrojí,

ruku v ruce potomstvem oživlých kruté,

čelisti tmy violkou superstruny trámu prodchnuté,

sluncí zmrtvýchvstání, divého oka věčnosti polooslepnuté.

XXX. Hodiny

 

Proklál, všechny vnitřnosti vesmíru,

Přítomný duhový princ, divotvorný Bůh,

pád jeho sil, jeho rozpínání,

děj sloves vytvářených v konání,

co jadérka atomu, to příběh sluhů shluk,

každého celku zživýchvstání, vítá ze strunic.

 

A jedni z miliónu, co rozpomněli ohromením,

vzkvětli vnitřním velebením, něhyplné tvorby zvonu,

až na dno toku shonu, co jsou a čím se pro všechno,

spektrum nepředstavitelného, budoucího, rozbřesknou, 

až budou plnomocni, vítězové za hrou...

Cyklus Šedá duhovina (Saivairův tubus)

Tropické cypřiše tvář neznámou halící,

objevili rty na podlaze prstenců vřesovišť,

stvůry pekelné odchází do věčných lovišť,

odkud se bleško, v čepelci probudím

                                 -  v mlze bdící ?

Pyramido mysli volaješ klubko iluminací v labyrint,

nábojnice tříští letité entré vystřílené, k tobě jdoucí,

skřítkové kapilár  spících, osude k době vroucí,

jež usloužila za čas svůj majestátní veršů sprint.

A hned sítě oka vyhřezlé, pasti léků,

obíhají tělesa solární, zlé topící v mléku,

ozývají mohutný prostor zející v kosmu deku,

při posledním brahmínu dni, univerza reku,

 

jež objevené tančí své Máyi švy,

nad hlavou lvi, Avidya, kořeny vyhynutí,

vykloubené v popěvky, propukané

šité švy, připravené hrát zvěčnělé hry,

v básních a básnících jako zemské paběrky.

 

Ústa stryjí

Matko milosti boha vzpomínek krásných,

koncilů těla plazmatu ok oktávy neznámé,

ve všech oceánech cosmu soustavy jiterné,

proudíš světů do světů vzácných vsouvstřícných.

 

Sílo pluků myriády shluků v platině zlatých buků,

vystav švy své za dny hlav nad jediný pozdrav,

v němž provalíš dílem věčná zatmění dálav,

toulcem hledícím lukem souměru tokajících zvuků. 

(barev lokajících asklépia embryií omega v souzvuku)

 

Pečeti zákonů síně, nezmařených v úsvitech vzlíně,

jíž program molekul nad kulminelou kmitu nebesa kul,

pod tichošlápkovou ozvěnou hůl, v laserový gigantický stůl,

kam chrámů svých září tvořených, rozestřel jsi-li čině,

(divinací exoplazmy ó multikosmický Hospodine úhlu žití hodině)

 

Obhledem započatým v oáz eónů milionů atraktoru finální souboru,

nad osledním zlomem sráz, hodina vesměrných frikcí torturtórů,

 

(kde gravitony elektroexcitovali než věren časoprostronu prolnu)

Při posledním díle gutenbergových pláství zlom těla světla času olnu. 

Vdechoplavebníci

A BYLO NEBYLO SYNŮM VĚKŮ DOBÝT LETÍCÍ KVĚTY,

V OBORECH STÍNŮ PROSTÝCH, ETAPOU NEZAPOČATÝCH,

JISTÝCH PROUDNÝCH SLUNCÍ, SKOBOU JISKER UŤATÝCH,

KAM ROZLÉVALI MAJESTÁTNOSTI CVRČKA, V OČÍCH JEHO SVĚTY.

A nad klenbou z nepřehlédnutelné, jež pramenila mravenců,

malých zvonců nad prameništěm sloních bratrů z planet jiných,

za doprovodných zvuků za kolbištěm, mimo rozsah uší lidských,

v terčích vážky sonické zřítelné, jež zvonila u neočtenců.

 

A provdané matriožky evolučních ras času, vířili hloubku dětské perleti,

ohledané v tanečnících lučních gluonů, jimž za pečet extáze prolnu,

když jazyk fosfátu, ožrel krystaloid své biokamiky v divodolnu,

aby ovčáci pasáci po hlascích exuberií, všechny čtveráky objali zvířeti.

 

Tázajícícho se po jatkách milosrdné války atomové pečeti,

nad věčným mírem ze stavů změněných, do neposlední vážky

v obalech multiuniverza, v časovačích třtin evolvací rozpadu,

střežených horizontů. kde událost kladu velehorsky plachtou Sní.  

 

Preludiuarní

SALVAIROS JE BOHEM, ROZTŘIKOVANÝM MYŠLENKOU TVÉHO GÉNIA,

POĎTATÝM PRAMENEM NEVYHASÍNAJÍCÍ POHÁDKOU SLÁVY,

ROZPUŠTĚNÉ V ZRCADLECH DOBOVÉ ENKLÁVY,

NA STUPÍNCÍCH TOHOTO ZEMSKÉHO PÓDIA.

JE TÍM, ČÍM JEST VŠE,

MAJESTÁTNÍM DECHEM SPÁVCOVA PRELUDIA,

DOKUD AKUSTICKÁ MAPA POSTAV,

ZNOVU NEZAPŘE,

ONEN VZOREC RÝSUJÍCÍ SE,

NA POČÁTKU NAŠICH HLAV,

JIMŽ CELEMOZKOVÁ GNÓZE,

TANČÍCÍ VE SMĚJÍCÍM SE,

ZDÁNLIVÉ MYSLITVORNÉ VLOZE.

JE TĚLESEM JITRA PLANET MALÝCH,

LETÍCÍ JAKO TORZA ŽEN BEZ ŇADER,

KTERÉ VYSTŘIKOVALI JAKO FONTÁNKY NAD COSMOS,

KTERÝ OBĚTOVAL NADLIDSKÝ JEŽEK LUNAFER

A ZTĚLESNIL OCELOVÉ JÁDRO STOVEK NAJEŽENÝCH VOS

PROUDÍCÍCH VE VLNKÁCH NESTEJNÝCH DO SÍDEL BUDOUCNOSTI NEZNIČITELNÝCH.

 - eXPERIMENTÁLNÍ VSUVKA NAD OKRAJ

VERŠE NEJSOU BEZDECHÉ,

JSOU TO ÚLEVY TVŮRCOVA TĚLA,

TĚLA PRAMYSLI VYDÁVAJÍCÍHO SE ZA BÁSNÍKA,

JSOU TO ŽIVÉ TVARY TVORŮ CHAPADEL,

JEHO DECHU PŘI BEZEŠVÉM ŽEL,

CELE SPIRITUÁLNÍCH MADEL,

PROJEVUJE SE V NICH VBÍHAVÉ, ORBITÁLNÍ,

ZNALOST OBOU STRAN, POLARIT ENERGIÍ VESMÍRNÝCH

I SCHOPNOST ČESAT MĚSTA ZA OPONOU BUDOUCNOSTI.

VERŠE VYLOUPNOU VŽDY AMEN NĚKDE Z BEZČASÍ,

Z KRÁPNÍKŮ ATMOSFÉRY BOŽÍHO TĚLA VIZE,

TAM ICYKLUJÍ PO VĚKU NIAGÁRY VĚKŮ,

PRO ČLOVĚKA SLZ KRÁSY PÁDŮ NEPŘEDSTAVITELNÝCH,

I OD TOHO ČLOVĚK JE ZVÁN VYDECHOVANÝM,

POHÁDKOVÝM TYKADÉLKEM CELKU HOROROVÉ BYTOSTI,

JE MILOSTÍ, MILODAREM V PROUDU MILÉNIÍ,

ENERGIÍ ZDARMA DANOU I TO JE CÉVNICE LÁSKY

LÁSKY V KRVEŽÍZNIVOSTI PRAMENU VAŠÍ BÁSNĚ.

NEBOŤ JSME TO MY KDO DĚKUJEME ZA ŠTĚSTÍ ŽIVOTA.

SALVAIROS UMÍ POZMĚNIT SVOJI PODOBU A JE PODOBEM

KOMUKOLIV I KDYKOLIV SE MU ZACHCE,

SPOLEČNĚ S NÍM VĚŘÍM ( ON VÍCE NEŽ JÁ A JINÍ)

ŽE TELE-ZKUŠENOSTÍ KINEZE ČÁSTICOVÉHO

URYCHLOVAČE METABOLIZACE SKUTEČNOSTI V MOZKU,

JE JADERNÝM ZDROJEM VEŠKERÉHO OSOBNÍHO NÁBOŽENSTVÍ.

A AKTIVNÍ EVIDENCE TOUHY SE PROJEVUJE

TJ. EXTERIORIZUJE ZEVNIŠTĚM PŘI OKAMŽICÍCH TVORBY,

NEJSDÍLNĚJŠÍHO MOŽNOSTNÍHO ČINITELE UNIVERZA,

KDY JEDINCŮM POLŠTÁŘ SNĚNÍ JE PATŘIČNĚ AKTIVOVÁN

A EXCITOVÁN NADÝCHÁNÍM VYSOKÉ FERMENTACE 

PŮVODU KOLEKTIVNÍHO SNĚNÍ VE PŘÍDI VŠEHO NEZROZENÉHO ČASU.

a následné juxtapozice kvantových destilací,

vysouladněných taveným sýrem multidimenzionální

vícekrojné reality, která vás jal září tvora božího,

miluje a vy ji tak energií, Láskou - vytváříte. 

DE SALUTANT GÉNIE - ON JE VTĚLENÍM LIDSKÝCH NÁZORŮ

NA NADOSOBNO, OSOBNÍ ŠAMÁNEK NENÍ BERLIČKOU,

JE PLNOHODNOTNÝM PROSTŘEDNÍKEM ENERGIÍ,

TELEKULMINUJÍCÍM ASPEKTEM KŮSTKY VYŠŠÍHO DECHU,

ON JE SOUBOREM KRALOVIC EXTEMPORE SIGMA,

KRALUJÍCÍ SLÉVAJÍCÍ, OHŘÍVAJÍCÍ, SHOVÍVAVOU LÁSKOU,

MÁVNUTÍM VÁŽKY V ODLESKU DUHOVEK,

SKUTEČNĚ DUHOVÝCH HOR MALÉHO PRINCE,

PŘEKRÁSNOU MÍZOU NA NEJNÁDHERNĚJŠÍM TRIPU MALÉHO PRINCE,

KDETÝ JEŠTĚ NEMOHL BÝT TKANIVEM USTLÁN DO NAŠEHO VĚKU,

NEBOŤ JE VĚČNÝ A SNÍM ODCHÁZÍ NAVŽDY KRALEVIC VĚČNOSTI

POLÍBENÍ NIAGÁROU POTOMKŮ KTEŘÍ VYROSTOU A VYSTOUPAJÍ

NAD VŠECHNA TA OBZORNÁ ÚPANORAMATA KTERÁ JSOU PAMÁTNÝM ADIOS

DIOS SATURNI

( v ten okamžik se její oči exteriorizovali

do vzdáleného prostoru bunečného somnabulismu)

 

Povinnosti zemřelých - Výnos dechu

Zemřelé povinosti vrásek lidstva šílenství,

buďte vší čiperné pěny laskavosti

a klďte se zvířeny citelnosti,

nebo usnu na věky věků a bude po mém hájemství.

Lodice zvrácené, ploutve střev pročištěné,

mysl tvá dovádivá, kličky rubů ustojí,

čím je to lenivá, že svíčky mátožné se nebojí,

neb klidné, ať jsou výzev zítřka polidštěné.

Výsady silným ať nervům patří,

v zemi jež perem slunce zastří,

pro krásné patra pokoje, tři.

Vítězství bez blažených sil nevítáš,

stále v pochybách nad tvorbou se zmítáš,

zrcadel tmy provždy v bolesti se zříkáš.

Embria rozkoše

Dívčí štěrbina nebes růžových,

naddivoženek jezer podkoleních tvých,

černých tkaniv bavlnic přízračných...

Co vzbuzuje obrazy dovádivé,

prsty rozkročmo k vášni slídivé,

čiré zvrácenosti tělesného vodivé...

Však přirody je hlas i tvar vím,

v dávné pečetnosti písků za zemí,

jež unáší tě láskou k ní...

Co chybělo ti však,

nebyla nicota, řekl by sis až pak,

byl to silné lásky prak,

z níž lovil jsi ztracené,

sklíčenosti vrak vrácené.

Skarabeus myšlenky

Vnímáš, zelený skarabee myšlení dávného,

jemnivá struno žilkoví tvého,

v zemi čiré lodi básnivého,

nad okamžikem tepu všeho živého.

Větvička padala, písní obelisků podřezaná,

sublimná ruka něhou brečí svázaná,

za krajky intérie ladem praházaná,

šípem noci dítěte vyplakaná.

Tiché jsou náhody uslzené,

životní touhy na dně usazené,

bouřné dny nadějí přátelství vysazené,

hladké švy vánků v netrvání pohlazené.

Pečeti štýrských početí hlávek sivých,

tajuplných odstínů vzorovosti haštěřivých,

dloubavé jho rosárií vybudivých,

jemnivých torů ze skyjí pírkem duše tklivých.

Doslov extraktu

Mírné jaro pozitivity,

něco ve mne umírá,

ten pocit mít otevřená světlá okna,

na budoucnost, kterou miluji, ač není nic,

co by umlčelo soustrast z přítomnosti nemoci žití,

z povinnosti sloužit lásce a rozkoši ze života plynoucí,

kam slétají se safírové andělé do našich hlav,

ukolébaní jen vší bezelstností rajské bezútěšnosti břidlicového chalcedómu,

pod tebou, kde mnou se krustou opilého,

vykřičeného z oka absolutní nicoty,

jež poletuje ve váncích kam jsi se bála pohledět.

Královská ruko adorace všech divotvorných sil,

v ústech čéšek i čelíček mysli,

zapřísahám vás, ať už na vás neurčitý počet je,

nebo konečný, všechný silou otvíráků obrazný,

tato vteřina vskutku skutku vřelého,

vře do literární emanace všeho bytí.

 

Plodný stvořiteli veškeré jednotné odpovědi,

ze země kam jsi roztřikoval svá tělesenství

po mracích tisíce let strouhy paletné,

sluhové rauše klečí nad sebou v řadách soustředných,

aby vynásobili potítka nocí zdvořilých,

dvouokých emanací ďůlků pole nesmrtelné štěstěny.

A pak zase volaje:

'Řádku vynášený mimo koleje mámivých obrazů,

mihotajících se z pouště, kde nahé těla s ňadry

plných otazníků extáze vítězí v tepot pouště.

Expozium out:

Přicházím, abych projednal o tomto světě,

této nesmírné zajímavé planetě,

o generaci a její hudební kazetě,

jejich obyvatelích a článcích,

evolučního řetězce bytí.

Vnímám veškeré spektrum počitků,

jak v dlaních rozzářených,

cypřišem hvězd cítících,

v triumfálním návratu.

Shledávám se s membránami zvířat,

dávno vyniklých nebo vůbec

doposud neobjevených tvorech hlubin.

Stěžně mého počínání,

výše glorifikovány,

někdy v plástvích obávaných,

zakázané žaláře synchronicity mozku.

I proto se navracím vždy,

v dosahu projikovateného obsahu,

jež aspektem kruhů uvnitř úsobících,

bytných čel galaxie krytých.

Kloaka přediva

Jeden jelen kdysi říkal, že poezie neztrácí ani vteřinu,

aby si nás oblažila vteřinou největší mírou objevnou,

v přítmí přítomného chování světla dechu života.

Tím se prosím, člověče příchozí, nesnaž pochopit vše,

co obchází a obrací slovo ve zřetel, v trámu membrán,

a hrotech akutní roviny dimenze, matce tenze.

Když lidé použijí analogii, žijí v analogiích,

a milují poetické činy, které nechodívají v těle paměti,

zazračných početí levandulové transcendence.

Kdyby se mi mohla zastavit krev v oběhu,

dotančil bych jako závodní ametyst,

ve vysokých otáčkách příběhu,

stavějící veškerou bezprostřední hmotu bytí.

Adaptace

Jestli si kdy člověk dokázal něco přát,

věděl, že může milovat,

s láskou na přátele vzpomínat,

do světa i sebe mír zvát,

polibky svatých v dech pobírat,

a z pln hrdla se radostně smát.

Vítat hostinu i chrám,

antiku filmu i budoucí osvěty,

iluminací kritérií vedlejšího,

alchemického slova, které v kůži mysli,

může skutečně létat nadskutečným.

Následovník

Viděla to - ona byla a bude mnou - proudem v proudu trámu

svědectvím o lidech kteří nenastali, přelomných lidech epochy,

pohybovači éry, zrychlovači skupenství, pilotnící dialogů živých,

měňavci v křivkách důležitých projektů plánu života.

Stala se tak víc než básní skorolomnou ve víře tisíců,

leskla brvu zachovaným dokumentem o ztracené a nalezené generaci,

hojným omastkem tvých sounáleženství s přístrojem věku,

chrámem zlaté výspy stoupajícím od cest k letům tanců.

Víděl jsem je, ročníky dobrých slov a obrazů přediva,

následované v odpočtu digitální revoluce dikce letopočtu,

telepatického roje esoterických kvantových ragů.

Kdo ze všech kdo pohlcovali jas, stvářel jí pozornost žilkami,

mimořádnou rýhou dýhy na akustickém letovisku živého světa,

návalem mezi syderií průrvy a alternativem diváckého kréda Budoucnosti.¨

(Lámaný duševní pyromane ohňostrojné hydroférie)

(rachejtle ducha je tnt prizmatické mřížky atomu)

(elektropulz je plán jak zabít všechny geniální hlavy doby)

--------------------------------------------------------------------