Krosna

Jdu přes města, řeky, kopce, luky,
jdu cestou úzkou, lesní, krásnou.
Jdu sám, jen já se svojí krosnou.
Kam však jdu? Kam zavedou mne kroky?
Cesta zdá se, trvá roky.
Přec dálka nevadí mi.
Jdu k tobě, tvůj hlas lahodí mi.
Stále slyším tvoje slova,
přijď si pro mě budu doma.
Jdu stále cestou křivou,
poháněn myšlenkou tklivou.
Klopýtam přes kamení a hle,
v dáli vidím okna tvého stavení.
Ty zřejmě ještě ponocuješ,
pak se zvedáš, k oknu přijdeš.
Vidíš mě a já zřím tebe,
je to osud či dar z nebe?
Spěchám, na překážky nedbám, dveře otvíráš,
dlouze mě objímáš, já ti ústa líbám.
Trvá to minuty? Hodiny? Století?
Nikdo neví..
Jsi tu jen ty, já a objetí.
Oblečení v mžiku letí do kouta.
Otvírám krosnu a sahám na pouta.
Ty zprvu zaražená jseš
jenže po chvíli se jen šibalsky usměješ.
Pak neřesti jsme dělali pod tvou peřinou
však konec noci je a já odcházím za jinou.