Na Zakyntosu

Na přídi lodi zažívám nejvíc svobody,
cítím, že letím a poslouchám šumění vody.
Svěží vzduch vane do tváře,
světem se rozlévá sluneční záře,
vlnky se lehce pohupují,
paprsky na nich třpytky malují.

Zatímco vítr si s plachtou pohrával,
poblíž racek křídly zamával,
k nebi se vyhoupl pomalu
a zmizel v mlžném oparu.

V tom náhle u hladiny na moři,
kareta z hlubin se vynoří,
a pak pomalými pohyby
zmizí zas dolů mezi ryby.

Při pohledu na moře a jeskyně
každá starost se v jejich barvě rozplyne,
pro snílka je to dárek,
dívat se kolem do bleděmodrých dálek.

O bílé útesy tříští se vlny,
za zvuku příboje lítají oblaky pěny,
mysl to zanese hladce do hlubin tajemných,
kde je blíž k památce časů dávno minulých,
odkud antické báje jsou známy
a bohům stavěly se slavné chrámy.

Vlna se rozbije na skalní hraně
a sprcha z ní voní slaně,
v hebkém písku zabořím nohy,
moře mě omývá a koukám do oblohy.

Všude kolem olivové háje,
v nichž hmyzí orchestr hraje,
slunce pálí, až vzduch se horkem chvěje,
omamná vůně se kolem rozleje,
z ibišků, jasmínů a koření,
přes celý ostrov zelený,
ten, co se proslavil vrakem lodi
a zahalen barvami, co oku lahodí.