Když kopce zahalené mlhou jsou

Když kopce zahalené mlhou jsou

a v lukách rozkvetlý kvítek voní,

když ovce červeným mechem jdou,

kdy na bohoslužbu kněz svým zvoní,

pak prostý poutník, zcela uchvácen,

obdivuje tuto podivnou zem.

Skrz husté lesy a klidné pláně,

vedle divokých jezer a říček,

skrz dojímající volné stráně,

tam kde dřímá ochlupený býček.

Tudy osamělý poutník chodí,

Nespoutanou přírodou se brodí.

Přes vřesoviště poseté trávou,

s holými horami po stranách,

přes cesty, jsou k pramenům bránou,

kráčící po hřebenech a hranách,

zde bystrý poutník, citem přemožen,

myslí na své přátele za mořem.

Ať mu shůry trakaře padají

a blesky třískají do údolí,

ať se vichry na pochod vydají,

či slunce svítí, jak jen dovolí,

svérázný poutník, dobře naladěn,

vypravuje se na pouť den co den.

Každý cíl své výpravy neztratí,

leč bloudí a trasám se vyhýbá,

každý se ale někdy navrátí,

i když časem odjezdu ohýbá.

Tak i ten poutník, plný zážitků,

jede tam, kde bude k užitku.