Proměna

Probouzím se... co se děje?
Čí píseň mi to v hlavě pěje?
Slyším hlasy... Kdo já jsem?
Jsem moc daleko za lesem?

Jen si vzpomenout co se dělo..
Co bylo v mysli mé zatemněno..
Cestoval jsem v tuhle dál,
života se málem vzdal..

Vzpomínám si ale mysl mlží se mi stále,
byl jsem pěšák, mířící nebezpečně dále.
Bylo nás víc, mnohem víc.
Proč já stále nevím nic?

Vzpomínky se pomalu vracejí.
Ale ta hlava...
Celé tělo mě bolí,
a křeč neustává.

Šli jsme tak daleko do pustin Chaosu,
to je důvod, proč ležím tu a trpím.
Ve svých představách vidím jen krvavý svůj osud.
Strachem sám sebe ubíjím.

A hlasy v hlavě mé zesilují stále,
říkají mi, že můj čas nadešel,
vstávám, vydávám se dále.
Svůj osud jsem tady nejspíš našel.

Proč já ted vstávám?
Proč ty hlasy poslouchám?
Nemůžu odporovat, nejsem dost silný.
Můj bůh je Tzeench, nikdo jiný!

Kdo je Tzeench?
Co jsem to řekl?
Stojím tady bez víry.
Já, věřící nevinný!

V hlavě mi bubny začaly hrát,
co se mi to k čertu mohlo stát?
Cítím změnu, ve jménu Tzeentche,
vytáhnu dva z pochev svoje meče!

Nemohu se ovládnout,
slyším ty hlasy, šeptají mi lež hedvábnou.
Proč Tzeenche jméno provolávám?
Vždyt jeho nadvládu neuznávám!

Jaká to bolest, jaká muka!
Kam ztratila se moje ruka?
Místo ruky nyní klepeto,
bohové zřekli se mě, Eneto!

Chci už domů, znovu s tebou usínat,
cítím ovšem krutou bolest,
cítím šlachy napínat.
Kdo nachystal na mě tuhle lest?

Nevěřím ničemu a nikomu!
Co to je s mou kůží?
Vypadá jak ze zvonu,
šaty mi ji tíží.

Kůže nazlátlá,
boule rašící na hlavě.
Mysl moje je chápavá,
poddávám se záhubě.

Z boulí rohy rostou,
trhám ze sebe šaty,
hlavu už téměř holou,
už mění se mi paty.

Zvětšuji se,
nabírám váhu.
moje zuby zostřují se,
myslím si že zde padnu.

Srdce mi bije rychleji,
hruď jak sud vypadá.
Zuby nabroušené ostřeji,
stolička poslední mi upadá.

Pomalu už chápu.
Ze zad mi kosti stoupají.
Už v paměti tápu.
Agónie se dále rozvíjí.

Dotkl se mě nejsilnější,
Bůh proměny, ten nejmocnější.
Ten jenž mění cesty přeci!
Zvolávám ho ,"Žij Pane lží, Tzeentchi!"

Jsem mučen, nebo obdarován?
Tzeench je Bůh a je můj pán.
Vstávám, k západu se vydávám.
Nevím proč, ale cíl již znám.

Nezáleží na ničem,
tělu svému nevládnu.
Má vůle je tvořena Tzeenchem,
po ničem jiném už ani neprahnu.

Eneta, to jméno...
těžko je mnou vysloveno.

To jméno.. něco pro mě znamená.
Moje duše je již znavená..
Odolávám, zastavím ty hlasy,
Eneto.. já cítím tvoje vlasy!

To jméno ukončuje mé trápení,
tomuhle se říká láska,
to její sladké vábení,
ta její duše, čistého dobra vázka..

Na co jsem to myslel před chvílí?
Nevzpomínám si, jen provolávám jméno Pána.
V hlavě zí mi obrovská rána,
to střípky duše mi už hnijí.

Eneta.. opět to jméno..
Již nebude více vysloveno.
Najde jí a ukáže,
jak pro svého boha břicho její rozpáře!

Zamířil k Erengradu.
Městu zimnímu,
kde ji opět nalezne,
a tam zničí ji. Zabije.

.....

Stojí zrůda nad krvavou louží,
Eneta tu mrtvá bez hlavy leží..
Je konec minulého života,
teď na světě je další pekelný sluha.
.....

Netvor tu sedí, klepeto od krve,
už nevzpomíná si, kým byl poprvé.
Teď je silný, bezcitný a netěší se rána.
Proměna se zdá býti už dokonána.