Malá skoro ranní poezie

7.října 2011
Je noc, už skoro svítá,
slyším jak Zvoněnka pokojem lítá.
Nejsem si jistá, nikde ji nevidím.
Jako bych zaslechla zvonky štěstí?

Měla bych spát, však s nadějí čekám.
Okno kde klička není zamčená,
mělo by se každou chvíli rozletět.
Možná je to snem mnoha dětí.
Čekají, až s Petrem se proletí
Je to nezbedný hoch, který nevyrost!

Já nechci snít, vím, že v okně už byl
Nechal mi květy, sny navštívil.
Teď můžu jen čekat až znovu se objeví
a zažijeme nové dobrodružství.
Bude to příběh, kdy dospělí nevěřícně kroutí hlavou
a již nevidí, nebo zapomněli kam jejich sny plavou.

Už se pokusím nemyslet ve větách, které stojí za to být zapsány.
Svedu boj se svými víčky aby se nebály tmy a nastražím uši..
vím že Zvoněnka tady poletuje a čeká až usnu
aby pustila Petra oknem, které není zamčené..