Víla městskoparková

Krásná si přijdeš, jak ranní rosa,
jak dotyk slunečního svitu,
tvá slůvka zní ale jak ostrá kosa,
jak zvuk rezavého závitu.

Chceš, toužíš, miluješ...
ale je to vážně tak?
Nenalháváš si, nelžeš?
Není to prázdný vak?

Nežiješ, chcípeš, nevíš,
mluvíš k prázdnu, jenž tě neslyší,
ani o Tebe nemá zájem,
jen poslouchá, jak umíráš v zátiší.

V doupěti žlutého hlohového keře,
mlčíš a tupě zíráš, čekáš na nebe,
na zásoby tabáku, hloubku moře,
ve které se nakonec stejně utopíš.