Prokletý král

Na přeplněném náměstí
kat na piano hrál.
A odsouzenec, ve svém neštěstí,
Danse Macabre tancoval.

Když noty dozněly
a hlava padla na špalek,
všechny oči se upřely
na hříšníkův zátylek.

Provinilec smál se hlasem
propůjčeným od Ďábla.
Obecenstvo, nehnuvší vlasem,
sledovalo, jak sekera dopadla.

Do živého ťala,
ale hlava z proutěného koše
ještě dlouhé hodiny se smála.

V chatrči u hradby
kat na housle hrál.
Setnutý odsouzenec v rytmu hudby,
prýštiv krev, tancoval.

Tu hlava dí: "Neutichnu,
byť maso na mne nezbude.
Pachem Smrti nenačichnu.
Mé tělo navždy bude krví rudé.
Jsem totiž váš prokletý Král.

Neutichnu, spálíš-li mne v prach.
Budu znít ve vašich myšlenkách.
Děsit v denních, nočních snách.
Budu temným stínem v uličkách."

Kat rozčtvrtit ho tedy dal.
On však hlasem od Ďábla
nadále se smál.
On, prokletý Král.

V rozbořeném klášteře
mnich na varhany hrál.
Setnutý král, jak v opeře,
své árie zazpíval:

"V těchto zdech prý sám Bůh dýše,
přiznám se, že cítím spíše
pach pohřbených hříchů
z oplzlých praktik místních mnichů!"

Do truhly ho zavřeli,
přístup k vzduchu upřeli,
On však hlasem, co mu Ďábel dal,
i přesto se jim vysmíval.

"Ač je tu tma, v jasných barvách,
vidím, jak se vaše duše topí v larvách
vlastních prohřešků, co páchali jste jménem svatých.
Po své smrti budete žít po boku nás prokletých."

Na hoře nejvyšší,
kde jen vítr tiše hrál,
Král, byť nikdo ho neslyší,
se Smrti zplna hrdla posmíval.

"Hleď, bez těla, přec jsem tu stále,
jiní jsou už dávno prachem,
ale přede mnou, prokletým Králem.
ty se třeseš strachem."

Tu sama Smrt sestoupila
a hlasem plným opovržení,
ke Králi tiše promluvila:

"Podívej, co z tebe zbylo.
Jen hlava a patos.
Nic, na čem by mi záleželo.

Nikdo si už nevzpomíná,
nikoho už neděsíš.
Jsi jen odpad, pouhá špína,
na životě hloupě lpíš."

Nechala ho v rozjímání,
křičel, prosil, slzel, lkal.
Navždy zůstal v osamění,
on, prokletý Král.