Víla

Malá víla lesem létá,
samotinka křehká.
Temnou nocí se proplétá,
stín se nese z lehka.

Uniká před temnotou,
lží, nenávistí a bídou.
Uniká před samotnou,
do tohoto světa vžitou.

Hledá své světlo bytí,
svůj důvod žití.
Hledá svoji lásku,
ne jen náruč nářku.

Tak spěchá na okraj lesa,
doufá že setřese strašného děsa.
Děs stvořen z jejich chmůr,
A hrozných nočních můr.

Tak se blíží k okraji,
vůně luk k ní zavají.
Slunce pomalinku vychází,
paprsky lesem prosvítají.

Paprsky dopadají na bledou kůži,
na její zkřehlou duši.
Stín za ní se zúží,
A ve světle se ztratí.

To slunce je její láskou,
nadějí, štěstím i životem.
Víla je kvůli slunci zase kráskou
a v životě překrásným klenotem.