Víla

Hudba, tanec, proudy piva,
celá ves jak na trní,
kdo přemýšlí za střízliva,
pro toho dnes trh není.

Všechen smutek nechte doma,
dnes se slaví, přátelé!
Pijte až do bezvědoma,
chci jen tváře veselé.

Tuhle támhle v lese vidím,
dívku o strom opírat,
možná je to vším tím pitím...,
chci si s ní jít povídat.

Když vykročím za ní směle,
záhy v lese hbitě zmizí,
povyskočím tedy vřele,
a jdu za tou dívkou cizí.

Na honěnou dívce zřejmě,
hrát si se mnou zachtělo,
zahraju si, samozřejmě,
pak jdu tělo na tělo.

Cíl to vskutku není lehký,
les je čím dál temnější,
ovšem tenhle anděl křehký,
svítí krásou zevnější.

Najednou se zastavila,
doběhl jsem skoro k ní,
ale tůň, co přeskočila,
za můj chtíč se zřejmě mstí.

Sápu po všem vodním kvítí,
hltám vodu, já chci ven!
oči mé v naději svítí,
nesmířím se s osudem!

Klesám níže v mokrém hrobě,
dívka spustí divý smích,
neodpustím nikdy tobě,
udav se v tvých hnusných lstích!