Poutník

V pusté prázdnotě vod příliš krutých, ve stínech mraků,

plavil se poutník příliš starý na ještě starším vraku.

Pokorně hledě k nebi, však zbaven svého zraku,

přiznává svou vinu, beze špetky strachu.

Tu mračna obrátila se v jemnou mlhu,

poutník připlouvá k bílým břehům.

Těžkou nohou v horkém bílém písku,

našlapuje poutník vida v dálce malou vísku.

A tak kráčí poutník pláží dále vyhlížeje známé tváře.

Zlehka vstupuje do malé vísky nechav za sebou bílé písky.

Tu poutník poznává své blízké ztracené v proudu času,

plnen radosti. Nalezl svou spásu.