Anděl z budoucnosti

 

.....Anděl z budoucnosti.....

Jsou těžká přetěžká...táhnou mně k zemi....

Křídla andělská, na kterých už žádné pírko není...

jen chladný kov při zachvění svou barvu mění ....

Jsem na kolenou...

nemohu ani hlavu zvednout...

Podívat se na zem??? Na které když jsem...je to jak zlý sen....

Nic živého už tu není...

Není??

Zmizela voňavá tráva a v ní luční kvítí..

které jak diamanty v náhrdelníku při odlesku světla se třpytí... 

 Jen tvrdá rovná plocha ze skla...studená jak náhrobní deska..

 Když zrovna nesníš, matně mihotavě svítí..

a tvou nervozitu její senzory chytí...do elektronických sítí...

Požírá tvé myšlenky přes drátová chapadla..

aby tě při tvé vzpomínce svým kódem "SMAZAT"napadla..

Není tu  písečná poušť, skála ani zelený les....

není tu voňavá kytka, ani trnitý keř...

Prosím tě anděli z minulého století...věř mi to, věř...

Nepotkávám na zemi člověka s duší... bolestmi i radostmi..

nezahlédnu pobíhajíci divokou zvěř...

Nepřeletí nad hlavou barevný pták..neuvidíš lehoučký bílý  mrak..

Vše je umělé...i tvoje představa že jsi..tady a teď...

reálná být přestává..

A to mně příteli z minulosti, okřídlený anděli věř....

Nepřichází západ slunce rudý a pohádkově strašidelný..

Nepřichází nový den vždy jedinečný, nepřehlédnutelný...

Nepřichází noc ...ozářená matně měsičním svitem...

Minulost je pohřbená, zajištěna čipem...přikryta pevným kovovým víkem..

Neomráčí tě melodie řek potoků a moří...

neucítíš horký dech plamenů, když dřevo na ohništi hoří..

Mé slzy jsou suché pálivé a neživé..

V mém mechanickém století...

 jen naprogramovaný stroj přežije....

Ale já jsem duší stále andělem...

budoucností a běžícím časem  od tebe oddělen....

Snad mou prosbu  slyšíš příteli z minulosti...

a obejmeš mé mechanické kosti...

Má křídla se stanou opět perutí s bílým peřím..

Já v tebe anděli s bělostnými křídly věřím..