Moře myšlenek

V nebi to asi visí,

A na mě už jdou zase chutě.

Ta touha psáti mě tlačí,

a slunce volá „ven zvu tě“

A tak s papírem,

a tužkou v ruce.

Na lavici usedl jsem,

Pod stromem.

Stínem v duši chycen.

A jak přemýšlím,

o čem psáti mám.

V mysli se rozjíždím,

k tomu moři myšlenkám.

A jak tak sedím,

pod tím stromem.

Neustále vymýšlím,

co stvořím hrotem.

Tak pomalu odjíždím….

K tomu moři myšlenkám.

Jehož voda hřeje,

a někdy i studí.

Oddávám se ideám.

Že připraveným štěstí přeje,

a pravda někdy bolí.

V nebi déšť visí,

ač zatím slunce pálí krutě.

Mě to ale nevadí.

Pud po té pomyslné vodě sílí.

A tak odjíždím,

k tomu moři myšlenkám.

O životě přemýšlím,

oddávám se ideám.

Že se slunce stále směje,

I když obloha se mračí.

Že někde pořád hřeje,

Když se mraky tlačí.

A tak opouštím ten stín,

a nastavuji ruce.

Propouštím ten smutný splín.

Slunce pouštím do mojí duše.

A tak i přijíždím,

k tomu moři myšlenkám.

V hlavě realitu opouštím.

Oddávám se představám

Že už sedím na pláži,

schovaný pod deštníkem

a krůček mám k tomu moři.

Jehož voda hřeje

a někdy studí.

Každý se jinak osměluje,

však do vody se vplaví.

Každý jinak citlivý je.

Ne jinak,když v duši bolí.

Voda mě uklidňuje.

Ve mně stíny splaví.