TRISKNĚ

Utekl jsem do
dálek, bolavých.
Zastihlo mne
svítání, rozpadnu
se jako sklo co
spadlo na svoji
bezmoc.

Rozpitván jako žába,
pro nic za nic. Dáme
tam člověka, žába si
v něm prolistuje jako
v knize, tuze napínavé.

Utlučen tak, za meze
hranic. Jen tak pro nic
za nic, zajíc utekl a nic
neřekl. Dal si mrkev pak
salát a jako dezert hlavu
člověka.

Vnímám tu bezmoc jako
má moc, tu já dobře znám.
Věším se na stromě jako
višně, možná příště to budou
jablka, kdo mi ten ksicht pocuchá.

Drze nastavím i druhou tvář,
pak zas já, nastavím pěst. Na
ten tvůj obličej, bude mít tolik
barev jako paleta rozšafného
malíře.

Čtu si v knize, nějaký ten příběh.
A zrovna o sobě umírám tam zas.
Mřu i tu, jen mi to to ještě nikdo
neřekl. Poví mi to někdo, než budu
mít podřezané hrdlo.

Je mi stydno, můj život skokem z
mrakodrapu odpoví. Padá jenom
chvíli, hle a je v cíli, jen v jiné podobě.
Nepodoben už sobě, nadávám na toho
parchanta co si myslí ty všelijaké
nesmysli a potom skáče do hlubin
nestydaté. Kdo má to svinstvo potom
uklízet. Tak ryze krvavé, plné něčeho
co bylo člověkem a teď žrádlo pro psa
jen je.