PLESK

Dokonalá otázka, bez odpovědi.
Slyším šrámy zlověstných slov.
Poslouchám je, řinčí jako směšný, kov.
Brouci tu poroučí dnem i nocí.
Já jen prosím smím tu taky být.
Vím že jsem tu zbyl, splácán z blbostí.

Je už prý starý, něco už zažil.
Pravil, zasažen tou skutečností.
Pln vrásek, šedivých vlasů, brad dvou.
Kam spěji, utonulý v čase zasypán zbabělostí.
Prase zachrochtalo, prý chce zase, cpát.
Pomeje dám mu radši, ať se poměje.

Dokonalý protivník v zrcadle.
Tak ten tu bydlí, hnus viděl jsem.
Jeho podoba je taková jako je i má.
Zeptám se supa který na mně hledá
kousky masa. Trhá to tělo tak nezbytně.
Ještě živí jedinec, zažívá muka povinně.

Kousky mně jsou jaksi, protivně odbyté.
Odlétám někam kde není dosti světla.
Má mysl oproštěna od těla, tiše se tu chvěla.
Nechci tu být, jako nějaká uhnětená zdechlina.
Co jen smrdí válí se tu, má jednotka je nevinna
Poví my zdali pak a proč jsem taký mihotavý.
Nemocný světem ošoupaný, jsem tu a něco hraji.
Chtěl bych žít bez přípravy, zatím jsem jen na okraji.
Svébytný, odkloněn, vypovězen, zostuzen, utopen
v jinotajích.