Neznámý

Potkala jsem ho náhodou,
při procházce nočním lesem.
Ve své podobě s hlavou vztyčenou,
zavrčel na mě svým tvrdým hlasem.

Oči měl jak zlato samo,
srst temnou jako peklo,
v pohledu měl neznámo
a moje srdce jako by se zaseklo.

V hlavě mi zazněl jeho hlas,
že pomůže mi najít pár jeskyněk,
kde budu v bezpečí.
Zítra večer dáme si zde sraz,
až nad hlavou uvidíš úplněk.

Pak náhle zmizel v lesích,
ani žádných stop po něm nezbylo.
Jen krátké zavytí se z dálky ozvalo.
Jen jeho hlas zněl dál mi v uších.

Stála jsem na stejném místě
nemohla se ani hnout,
nemohla jsem myslet čistě,
nedokázala jsem se správně rozhodnout.

Mám věřit jeho slovům,
že mi nechce ublížit.
Že nevěří těm zvěrstvům
a že mi chce pouze pomoct dlouho žít.

Celou noc a celý den,
nedokázala jsem se zbavit té myšlenky.
Pokoušela jsem se zbavit té vzpomínky,
že v očích měl ten vzácný plamen.