Anotace: Anotace je uvedena přímo v tělese díla, jde tentokrát totiž téměř o krátkou povídku :). Sem by se to sdělení nevešlo.
Kdysi dávno jsem vozíval spolupracovnici do práce. Respektive, nebyla to úplně spolupracovnice – pracovala na jiném oddělení, a nevozíval jsem ji vždycky, naopak občas přepravovala ona mne. Úspora peněz za palivo. Ale to už zabíháme do nepodstatných detailů...
Jednou po víkendu nastoupila viditelně nasupená a vyprávěla mi cestou příběh o tom, jak ji po páteční noci (za rozbřesku) při návratu z nějaké s alkoholem spojené akce oslovil neznámý mladý muž. Bylo to oslovení s velmi expresivní nabídkou intimního sblížení ("Nechceš si za... ?"). Jakožto velmi mi vzdálený způsob vystupování, jsem ten start konverzace onoho muže plnohodnotně odsoudil. A tím to v mé mysli skončilo ve spárech stále ohřívané skartovačky s nápisem "blbost lidská". Nestejně se tak leč dělo v hlavě mé spolucestující. Z události, která se stala už před dobrými třemi dny, byla stále dohřátá, a s peklem v očích mi celou cestu vysvětlovala, že takové chování by si opravdu nikdy a nikdo neměl dovolovat (!). Souhlasil jsem s ní, ale zároveň mi neviditelná ruka šátralka v mé hlavě tiše odebrala událost ze skartovačky, a předložila onen dokument do hlavní kanceláře mozku, s vyprofilovanou sérií otázek: "Proč se tím zabývá tak intenzivně? Už to je přeci několik dnů passé, nic se jí nestalo, nic z toho nebyla její vina. Dokázalo by tebe konkrétně něco takhle nahodilého (a od úplně cizího člověka!) takhle rozlítit? Takhle, abys to vyplavoval na světlo ještě po třech dnech? A konkrétně tohle? Nebude v tom skryta jedna z odlišností mezi ženou a mužem?" Podobné otázky se musí rozležet a nejsou prioritou běžného života, takže se zmíněný dotazník přesunul do takového toho sloupku papírů, který máme všichni na pracovních stolech, a ve kterém už vlastně pořádně ani nevíme, co v nich je – jen to, že se tam musíme občas podívat.
Občas jsem se tam podíval a zapřemýšlel nad tím s plnou vážností... To by bylo na nějakou úvahu, která by mohla patřit zase jinam. Třeba ji napíšu… a po čase, snad vinou nějakých náhodných veršů, které mne nečekaně uhodily do týla, pravděpodobně někdy brzy ráno v koupelně, jak to tak mívám, se mi to téma spojilo s úmyslem napsat báseň – z velmi jiného, možná mužského, možná spíš specificky kokršpanělího pohledu.
Jak to tak bývává, na báseň nikdy nemám dost času, takže rostla pomalu, po krátkých chvílích, útržcích papírů a poznámek v mobilu, mikronápadech, přepisováním jinými nápady, a tak podobně... už jen čertova mošna ví, kdy jsem si řekl, že je hotovo, a dál do toho nebudu šťourat... a tady je… s tímhle příběhem je to zároveň takový krátký pohled do “kuchyně“, do toho, jak se mi stává, že něco napíšu – a kterým směrem u mne ta témata často "dospějí"...
Byl pozdní... ráno
... a nebyl máj –
A tam! Čum! V okně! Lásky čas!
A za mnou v klubu, mon ami,
snad táhli cosi – za ocas.
Já... rozverně šel
k zastávkám
a stopky, ty mne žďuchly jít.
Hej, najednou tu nejsem sám!
Kde jen se stihla přidružit?
Tvář měla... to dík, pro mne ne –
s takovou se nedá schovat!
I bezdomovec na trubkách
se před ní styděl vypařovat –
A oči – v kráse čarovné,
štíhlá, v bocích – k pošušňání!
A právě v nich se zvlnila!
Och, vlasy z čela smetla dlaní –
A zrovna, když mnou prolét´ mráz –
A srdce v trhlo v klec, ji kovat –
tak řekla, hlasem lepkavým
to:
„Hřebče, pojď si zaslibovat...“
Já... neříkám, že sliby né –
Teď mimo příběh, strejdo, teto:
I přes svou čest sám přiznávám,
že slibuju a baví mne to...
I s manželkou si slibujem´.
I víckrát denně... Rádi vždycky...
Slibování hezké je...
A, panebože, je to lidský!
Já... s leckým jsem si sliboval...
už v životě – nu, mám svá léta –
ale TAKHLE se to neříká!
Ne tak, jak zní její věta!
Brr... jak nesnesu tyhle zkratky!
Pro buranky! Pro hulvátky!
Tak vzal jsem čáru, v prejtu vajglů,
nechci už ji vidět znova
vždyť k mým (planým mnohdy)
slibům
se musí žena propracovat!
Jemností, a náznaky –
a utajenou řečí těla!
Musí se hrát čistou, skromnou –
já VÍM, že by ty sliby chtěla,
ale
slib jim dát, když jen si vzdechnou?
Přec nejsem žádnou slibotechnou!
A pak –
mohly by to zneužít...
Nechal jsem tu „dámu“ být
a šel se domů vychrápat –
Slibuju ;)
Mám sliby rád :)
..a slibem nikdy nezarmoutíš..
i když se jak chce někdy kroutí
i když se občas trochu potí
i když to s nima - někdo hrotí
/ jen nedávat je zkratkovitě /
pak seš kde seš - a ne jen v žitě :DD
**zapomněla jsem dodat - že je to prostě kokrovsky španělský :)**
18.03.2025 09:49:49 | šuměnka