O slibování

 

Kdysi dávno jsem vozíval spolupracovnici do práce. Respektive, nebyla to úplně spolupracovnice – pracovala na jiném oddělení, a nevozíval jsem ji vždycky, naopak občas přepravovala ona mne. Úspora peněz za palivo. Ale to už zabíháme do nepodstatných detailů...

Jednou po víkendu nastoupila viditelně nasupená a vyprávěla mi cestou příběh o tom, jak ji po páteční noci (za rozbřesku) při návratu z nějaké s alkoholem spojené akce oslovil neznámý mladý muž. Bylo to oslovení s velmi expresivní nabídkou intimního sblížení ("Nechceš si za... ?"). Jakožto velmi mi vzdálený způsob vystupování, jsem ten start konverzace onoho muže plnohodnotně odsoudil. A tím to v mé mysli skončilo ve spárech stále ohřívané skartovačky s nápisem "blbost lidská". Nestejně se tak leč dělo v hlavě mé spolucestující. Z události, která se stala už před dobrými třemi dny, byla stále dohřátá, a s peklem v očích mi celou cestu vysvětlovala, že takové chování by si opravdu nikdy a nikdo neměl dovolovat (!). Souhlasil jsem s ní, ale zároveň mi neviditelná ruka šátralka v mé hlavě tiše odebrala událost ze skartovačky, a předložila onen dokument do hlavní kanceláře mozku, s vyprofilovanou sérií otázek: "Proč se tím zabývá tak intenzivně? Už to je přeci několik dnů passé, nic se jí nestalo, nic z toho nebyla její vina. Dokázalo by tebe konkrétně něco takhle nahodilého (a od úplně cizího člověka!) takhle rozlítit? Takhle, abys to vyplavoval na světlo ještě po třech dnech? A konkrétně tohle? Nebude v tom skryta jedna z odlišností mezi ženou a mužem?" Podobné otázky se musí rozležet a nejsou prioritou běžného života, takže se zmíněný dotazník přesunul do takového toho sloupku papírů, který máme všichni na pracovních stolech, a ve kterém už vlastně pořádně ani nevíme, co v nich je – jen to, že se tam musíme občas podívat.

Občas jsem se tam podíval a zapřemýšlel nad tím s plnou vážností... To by bylo na nějakou úvahu, která by mohla patřit zase jinam. Třeba ji napíšu… a po čase, snad vinou nějakých náhodných veršů, které mne nečekaně uhodily do týla, pravděpodobně někdy brzy ráno v koupelně, jak to tak mívám, se mi to téma spojilo s úmyslem napsat báseň – z velmi jiného, možná mužského, možná spíš specificky kokršpanělího pohledu.

Jak to tak bývává, na báseň nikdy nemám dost času, takže rostla pomalu, po krátkých chvílích, útržcích papírů a poznámek v mobilu, mikronápadech, přepisováním jinými nápady, a tak podobně... už jen čertova mošna ví, kdy jsem si řekl, že je hotovo, a dál do toho nebudu šťourat... a tady je… s tímhle příběhem je to zároveň takový krátký pohled do “kuchyně“, do toho, jak se mi stává, že něco napíšu – a kterým směrem u mne ta témata často "dospějí"...

 

 

Byl pozdní... ráno

... a nebyl máj –

A tam! Čum! V okně! Lásky čas!

A za mnou v klubu, mon ami,

snad táhli cosi – za ocas.

Já... rozverně šel

k zastávkám

a stopky, ty mne žďuchly jít.

Hej, najednou tu nejsem sám!

Kde jen se stihla přidružit?

 

Tvář měla... to dík, pro mne ne –

s takovou se nedá schovat!

I bezdomovec na trubkách

se před ní styděl vypařovat –

A oči – v kráse čarovné,

štíhlá, v bocích – k pošušňání!

A právě v nich se zvlnila!

Och, vlasy z čela smetla dlaní –

A zrovna, když mnou prolét´ mráz –

A srdce v trhlo v klec, ji kovat –

tak řekla, hlasem lepkavým

to:

„Hřebče, pojď si zaslibovat...“

 

Já... neříkám, že sliby né –

Teď mimo příběh, strejdo, teto:

I přes svou čest sám přiznávám,

že slibuju a baví mne to...

I s manželkou si slibujem´.

I víckrát denně... Rádi vždycky...

Slibování hezké je...

A, panebože, je to lidský!

 

Já... s leckým jsem si sliboval...

už v životě – nu, mám svá léta –

ale TAKHLE se to neříká!

Ne tak, jak zní její věta!

 

Brr... jak nesnesu tyhle zkratky!

Pro buranky! Pro hulvátky!

 

Tak vzal jsem čáru, v prejtu vajglů,

nechci už ji vidět znova

vždyť k mým (planým mnohdy)

slibům

se musí žena propracovat!

Jemností, a náznaky –

a utajenou řečí těla!

Musí se hrát čistou, skromnou –

já VÍM, že by ty sliby chtěla,

ale

slib jim dát, když jen si vzdechnou?

Přec nejsem žádnou slibotechnou!

A pak –

 

mohly by to zneužít...

 

Nechal jsem tu „dámu“ být

a šel se domů vychrápat –

 

Slibuju ;)

Mám sliby rád :)