Visita Inferiora Terrae Rectificando Invenies Occultum Lapidem

Temnota a světlo i noc a den, prázdnota bytí a bolest srdce

Obrazy se jakoby míhají a zrychlují…nerozumím v neklidu

To není tím večerem, protože nevím, co zde pohledávám

Hledám zběsile svůj narrenchiff, ve vlnách nekonečna

Chci se smát a slintat si na pošpiněnou blůzu i s tebou, bratře

 

Chce se mi smát a vyplivat na celý svět jeho mrzácký příběh

Jenže jsem bez zubů a jazyka a místo očí jen prázdné krvavé nic

Už to nebolí, už je ti dobře, dítě? Hou hou, hou hou

Co je mi po tobě, podivné milénium, noc a den, s křivánek za lesem

Ještě jsem zde z masa a krve a snad i láskyplný perisprit

 

Nemohu dýchat, nemohu vstát, jen poznávat sama sebe, tak lačný

Tak prázdný a starý a zmožený utrpením celého světa

V přeměně hrubého kamene na ryzí, protože já už tam byl

Nicméně skrytý kámen ponechal malému dítěti, hle jak mu září oči…

Jak úlomky ze smaragdové desky, ztracené mezi hvězdami

 

Nemohu tedy vstoupit, tak celistvý jsa rozerván v kusy, živelně

Pak oheň hladí a voda pálí, bez těla zpívám si Franzovo stvoření

Ta matka stojí bolestná, ve vzdoru zas padám z výšky do kopru

Do prkýnka na fialky, do kopřiv, prý jak dnes mě, tak zítra tobě

Obrazy zrychlují a moudra dostávají vznešeného alzheimera…

 

…Víš, bratře, mám právo neslyšet a nechat se houpat na vlnách

Nebát se tmy a lačně toužit po všem vědění i s trochou chtíče

Na jedné noze skáču si panáka do omrzení, Honzo, vstávej

Čas stojí, jen kapka krve z trnu rudé růže padá k zemi

Hle, ti muži, vážně, jeden po druhém teď hrají se mnou kuličky