Sebevrah

Na vrchu vysoké budovy,
stojí dvě smutné osoby.
Ta první jsem já,
ta druhá nevinná.

Osoba mužského pohlaví,
před chvílí přelezla zábradlí.
Mě náhoda sem zavála,
snad abych mu pomohla.

Řeči snad však stačit nemohou,
když osobu jako on, tak zoufalou,
dělí od konce jediný krok,
už nepřežije další rok.

Mé svědomí se rozhodlo,
za ním, za zábradlí mě poslalo.
Má ruka na jeho rameni,
snad dovedla ho k naději.

S děsem v očích se otočil,
své trápení mi ve zkratce vylíčil.
Tolik smutku a ztracené naděje,
jednoho opravdu zabije.

Po odposlechnutí pravdy,
odradila jsem ho od sebevraždy.
Když přelézal zábradlí,
malé zaváhání.

A tak mě odstrčil,
život už si prý zničil.
Já pomalu padala dozadu,
on utíkal co nejdál od místa dopadu.

Jak pomalu kolem vzduch proudil,
cizí hlas se mi pomalu do mysli vloudil.
‚,Rozevři křídla, anděly“
Tolik k mé poslední naději.

Já rozevřela křídla
a pryč jsem odletěla.