Vládkyně

Do temnot nekonečna
skrz topící se v lítosti
se stuhou věčnosti
ostudou radosti
vede jen jedna cesta...
zas domů spěchám

a světlá temna všedních dnů
upletená z prostěradel
umřelých leknínů
halí oči do víru světa
zoufalství přerostlého přes hlavu
a poslední věta,
co odsoudí všechny
k životu
před životem...

když nebes vládkyně
pohodí kostkami,
a svítání
pomine
a už se nevrátí
ona je věčná...
na lidi z výšin hledí
a nechápe...proč?

rodí se s láskou k víře
a pohrdáním k osudu,
s pokorou ke studu
a požehnáním pro kuplíře
s nenávistí k milování
a vírou v lepší včerejšky

a smilováním pro světlušky,
ty ubohé světice,
ty víly dnešních dnů
zapomenuté...

Má v rukou kvítky,
spropitné pro zloděje,
královna našich snů,
naší malosti se směje,
když sama večer usíná
a o snění si nechá zdát
a k Edenu vplíží se had
a Adam s Evou,
neznajíc své tóny,
propadnou zášti,
stanou se stromy.

pak voda skryje znalosti
a kořeny obrostou svět,
přesně dle žádosti
(vyšších mocí)

a v noci
zhasne plamen
jak život
pouhým rozmarem...