Květ

Jen co si přivyknu na slunce záři,

na nové vůně, chutě i zvuky,
vykouzlí úsměv na mojí tváři,
pupenec mladý – na dosah ruky.

Natáhnu paži a než dozní mé verše,
z pupene rozvil se nádherný květ.
V blouznivém opojení mysl má selže,
v tu chvíli hroutí se celý můj svět.

(Při prvním dotyku se oba třeseme,
snad tím vzrušením, že brzy zemřeme.)

Nezadržíš život ni čas, vše dál plyne,
co tedy má význam? Pomíjivé!

Nezměníš, že dnes tvůj květ zhyne,
u srdce pocity – bolestivé.

Brodím se okvětními plátky, sivou to kaší,
věčnost hledám na dně slz svých,
už znovu větvoví ani oči nezkrášlí,
květy dobře ví – žít věčně je hřích.

(Při prvním dotyku se oba třeseme,
snad tím vzrušením, že brzy zemřeme.)