Dantův hřích: Ublížení

V tomto kruhu mráz mě svírá,
mezi stěny zima křivá,
plameny pokoušena je má víra.

Kdo mistře trpí tu i tady,
ovíjen těmi ohnivými hady,
bez vody a mučen hlady?

Tu zkroušení jsou duše chladné,
jako led a osten bylo jejich srdce,
trpce oni trpí za svoji vinu,
že city jejich byly zrádné,
slova jako dýku vráželi přátelům,
andělům jejich svítání i lásce prázdné.

Ach, řekni, poeto!
ten černý stín - kdo je to?

Ublížil snad ženě více, než-li muži meč?

A vím i já,
jak láska bolí,
když je obelhaná slovy.

Pak je duše vyhnána,
srdce samo bloudí zemí,
ta rájem už mu není.

Miloval jsem s východem slunce
a nenáviděl západem,
proč já tady a jím je krutá zem?

Dante ty miloval jsi více Lásku, než-li akt,
oni milovali více slovy, než byl holý fakt,
že mezi jejich ústy více lží než polibků,
pak vyznání rovnalo se zvukům dobytku.

Ano ,div se mému přirovnání,
Láska bez zkoušení je zdání
jenž zvířecí pudy popohání.
To duše, ne srdce je k prodávání.

Velký básníku, zde je moje místo,
zhřešil jsem a i ve mě je teď Mefisto,
však hříchem před hříchy se chráním,
jen vlastní vině se neubráním.

Ve vteřině zradil jsem věčnost,
vášní probodl jsem Lásku a její vděčnost,
rozložil své tělo na tkáně a hnilobu,
beze slova přivedl se do hrobu.

Dante, mluvíš jako pohan a věřící,
zhřešil jsi a kaješ svému bdění,
křivdou se poléváš ještě příliš vařící,
Pán ví předem, co nakreslí mu rozednění.

Já stvořil Narcise z mého stylu,
pochlebníka od Athén až k Nilu,
Anneis jsem rozdtil bez slitování,
přesto psal jsem i o Lásce a velkém milování.

Vedl jsem Alighiera stejně jako tebe,
i tvoji Beatrici stvořilo čisté nebe,
přesto on byl větším v naději,
že se špatně věci dobrým lidem nedějí.

Ach věřil bych , věřil a jak rád,
však bojím se o svoji pouť,
ani sladký styl Učitele nechci překonat,
jen chci k cíli plout.

Cílem je cesta bez vírů,
krásná slova na dně papírů,
která jako obloha budou mě vést,
ve změti těchto pekelných cest.

Ach, odpouštím sobě i světu,
že ve vině viníkem svoji vinu spletu,
není radost séti hněv a sklízet zlobu,
jen převést naději v žití a odstranit její neúrodu.