Trocha rouhání

Nekonečné je konečné,

tak zní slova moudrá,

mluví tedy ze mne mé já sebestředné,

když ona chvíle má být věčná?

 

Co když je to vše jen zmarem dnešního věku,

kdy stvoření "vyspělá" ráda ihned spouští polemiku,

nad pravdami platícími již od dávnověku,

co když dopouštím se zde bezduchého hříchu.

 

Hříchu proti komu,

mohl by se jeden ptát.

Vždyť nevěřím ani na Noemovu archu,

zde však musíme zastavit se a stát,

protože hřích pácháme vůči sobě samému,

je to naše přesvědčení, to o co máme se prát.

 

Proč svět byl skut právě tímto způsobem,

kde chvíle souznění mizí v dál svižným cvalem

a doby myšlenek táhnou se hlemýždím tempem.

 

Je skutečnost opravdu taková,

že později chvíle radostná bude právě o to umocněna

nebo je to jen pouze lidská útěcha,

náplast, která hojit má naše muka.

 

Myšlenku nechť raději vítr mi do dáli odnese,

třeba mám být jen další plachou ovcí,

co se stádem se tiše pase

a nepřeruší tento mohutný tok iluzí.

 

Nekonečné je konečné,

tak přeci zní ta slova moudrá,

bé, bé...