POEZIE ZAPOMENUTÍ

Jak snadné je, opustit co rádi máme…
Jak těžké je, když na tu chvíli vzpomínáme…
Emoce se perou jako vodopád,
NE,
nemohlo to jinak být – snad?
Než naposled zavřem oči své,
probuďme a vzpamatujme se!
Vše je jen iluze, jen hebký klam,
než však poznání dojdeš musíš skolit mam
Člověk se však stále s vlky chce prát,
a pak neví již zase,
jak si opět hrát.
Ne, ta KŘIVDA ze strany osoby blízké,
Ta druhá ženská – proč ty pudy NÍZKÉ?!!!
Proč je nostalgie již jen středověký cit,
Proč se tím pádem nesmíš nechat polapit?!
Mít v hlavě hlavolam, odobjednat myšlenky,
co nepřinesly pomněnky…
Jak krásné je být s člověkem blízkým,
jak božské je sdílení sám sebe i s ním…
Však osud něco jiného k obědu připravit chtěl –
a hle, pak jsi oněměl…
Proč života a věcí smysl plíží se jak had,
pak narychlo uštkne,
abys moh‘ ochutnat
Jed ten však vyprchá i když v DNA se zadře
To je ten úděl, být někdy jako v sádře,
v sádře kde dusno je a chybí tu veškerá ctnost,
V sádře co ohlodá tě morem až na kost
Dneska je vše jinak již,
Poslouchej, střez se iluzí!
Nebo se podvýst dej…