Mé zbloudilé myšlenky

Jako nekonečnost paralerního vesmíru,

jako pointa ticha se do mě vkrádá.

Jak drahé sako ušté na míru,

ja mlčení, co nikdo nepostrádá.

Jak prázdná nádoba, co ztratila víko,

jako hrob, tmavý a chladný.

Jako když falešník řekne "Je mi líto",

jak letící motýl, krásný a tak ladný.

Jak mrzák, když odhodí své opěrné hole

a snaží se tančit, marně tak to bolí.

Jak čerstvě zorané, bahnité pole, 

jak mladý zajíc, když myslivec ho skolí.

Takové nitro mé čas od času si příjde

a v očích smutek, stesk a žal.

Tak se cítím, když měsíc nad krajinou vyjde

a hvězdy a začne nebeský bál.

Takhle se cítím chvíli po poledni

kdy mysl je omámena obědem.

Říkám si: "Na svůj život se ohlédni,

za chvíli totiž odjedem."

Za chvíli nezbyde nic, jen vzpomínka,

která do ztracena se vpíjí.

A nezbyde nám už ani hodinka,

ani klubko stočených zmijí.

Ani malá kapička slz nespadne

pro to, co bylo a co už není

a naše hlavy, těžké, bezradné

nepodlehnou všednímu pokušení.

Otázkou co bylo, bude a co je stálé

marně den co den si lámu hlavu.

Jestli věci velké, obří, či ty malé?

Zvedám oči k nebi a kašlu na únavu.

Všechno pomine, skončí, uvadá

a život je tak hrožně, hrozně krátký,

do zapomnění lidí upadá

pomíjivě a nevrací se zpátky.

Nejdou zastavit ta zrádná kola času,

nede setrvat v jediné chvíli.

Chci konečně poslechnout jeden z těch hlasů

co v mé dnes prázdné hlavě kdysi byly.

Řekněte proč? Co? A kdy se takhle zvrhlo?

Řekněte, dá se svět ještě zachránit?

To, co stálo za to dávno zdrhlo

a jediné, co nám zbývá je se bránit.

Bojíme se svorně stejného nepřítele,

stojíme všichni nad stejnou propastí?

Chceme neprátele vítat vřele?

Chceme bojovat se strastí, nestrastí?