Nový život

V rovině ticha, pod chřípím snů,
ozve se náraz zapadlých dnů.
V knize života, čtu marná slova,
radosti pátku, kdy přijdou znova?
Jak obraz ze skla,
skví se naděje zítřka,
dřív však tvář drzého křesadla,
v prach zvrátí dvířka.
Ty v popel šedý, kvetou jak růže,
v něm výraz nebožtíka bledý,
když plamen ho stáhne,
jak králíka z kůže.
Bolest! a pak jen….
…poslední vzpomínka na to, co zbylo…
a tu k nevíře!
z popela,
se cosi narodilo!
To Fénix!
největší z ptáků,
vzlétne jak druhý dech,
s peřím z okvětních plátků,
barvou rudou ,
agrese a síly,
rozepne svá křídla a letí….
co je svět, kde jsme žili,
když rudá je barva dětí?
Ta připomínka na paty se lepí.
Možná smrt uvítám,
až nabrousí svou kosu,
možná již méně dní spolykám,
z hladu chtít najít krásu.