Slavík a obloha

Zamračila se obloha,
když na své kůži zahlédla jizvy.

Někdo jí roztrhl blankytné klenutí
a z čisté modři,
proudila bílá krev,
co po pár vzdeších
odplula do neznáma .

Kdo vyléčil to potrhané roucho,
co barvu postrácelo?
Možná ten slavík,
co studentovi zrovna růži nes,
a bolest samotného nebe
na svou duši uvalil.

Pro to pulzující srdce.

jenž je obalené v blankytu

kterému drásáme povrch
a nestoudně pijeme
slzy jeho lásky.

Ty
když dotknou se našich rtů
vzletí k nebesům

a léčí rány

a my

máme šanci být lepší.