Nic.

Jaké je to slovo?,
co umožňuje začít nanovo,
co šeptám si, když kuji olovo,
co šeptám si, když vidím někoho.

Ve skutečné hloubi duše,
v samotném nitru našem,
tušíme, že To je naše šance v boji s časem,
když s hladkostí nože projíždí to naším masem.

Je to naše skutečná podstata,
co jako jediná s Bohem je sepjata,
co naším rozumem chce být, jak nádor vyňata,
neb je to racionality naší achilova pata.

Supi všichni ve své zlosti,
strhli ze mě maso, kosti,
pak s typickou pro zvěř posedlostí,
hledali ve mě skrytí ctnosti.

Popel popelu, prach prachu,
Vše tu Bylo Je a Bude,
no tak pojď hrdino, sebevrahu,
uvidíme, co z Tebe zbude.



Pořád dokola, ptáci z Jihu se vrací,
Pořád dokola, až do smrti, či konce věků,
Pořád dokola, pořád dokola už od dávnověku,
to je vše, co podařilo se člověku.

Šílená touha,
Šílená zem,
kde lidem na maják šplouchá,
kde koloběh je jediné, co chcem.

Logika ztratila pro mě smysl,
již od té doby, co mi přišlo na mysl,
že polovina mých závěrů je pohoupohý výmysl,
který by nezasvěcenému nedával smysl.

A teď tu stojím,
rozmetaný na atomy,
a stejně dál, jako obvykle chodím,
a konám skutků miliony.

Nejsem,
a přeste tu teď stojím,
a proti šílenství šílenstvím s chutí brojím,
když pevně v ničem stojím.