Jsem příliš mladý

Jsem prý příliš mladý na slova, že život znám.
Že rány, bolesti a jizvy nevnímám.
Že znám už sebe sám
a vím, co jistě chci a čeho se rád vzdám,
co dělat mám, a zda to vzdávám nebo nevzdávám.

Jsem prý příliš mladý na slova, že lásku znám.
Že hory přenáší a vymyká se všem nejhlubším představám.
Tělo, že vynese do horských výšin slastí.
Ona, že člověku je radostí i strastí.

Jsem prý příliš mladý na slova, že znám čas.
Doktora a zároveň i kata, jenž tiše, ale jistě mluví v nás.
Na jeho ručky, co ujišťují, že v řece Klid poplují si dál,
a že když budou chtít, tak rozpustí i sladký sen, který se Ti zdál.

Jsem prý příliš mladý i na slova o Smrti,
škaredé sestře lorda Života.
Na slova: Až budu starý, tak mě rozdrtí,
zlomí mi vaz zčernalá nicota!

To všechno uvidím a poznám, až si pro mne přijde,
vtáhne mne do mlhy, a potom pohltí mne zem.
Myšlenky z hlavy vysaje, poslední dech z mých rtů až vyjde.
Až na pódiu života dohraji poslední z mých scén.