Čas utíká

Skrz tu těžkou clonu mraků
cítíš slunce hřejivé na tváři.
I přes prázdné větve stromů
vidíš to zelené listí.

Přemítáš, kolik se toho změnilo
kromě střídání ročních období.
Vzpomínáš, kolik uvnitř sebe
nechalas odejít.

Jsou to siluety v mlze,
některé s ostřejšími kontury.
Další jsou anonymně bez tváře,
někteří vykreslení do nejmenších detailů.

Proč kromě pohledu do nikam,
nejsem schopná vidět ostře?
Proč ztrácím lidi kolem sebe?
Je to kvůli mé neschopnosti?

Všichni ví, že čas utíká,
měníme se a na vše zapomeneme.
Možná je načase zastavit se
a ohlédnout se zase zpět.

Říct lidem, jak je máme rádi,
co pro nás znamenají.
Jen je nepozorovat,ale říkat,
čím jsou pro nás důležití.

Je načase otevřít srdce světu.
Nebát se a vykročit.
Najdou se posmíváčci,
ale třeba někdy dospějí.
Jen se nebát a jít...