Kolize

Zvláštní rytmus. Podpovrchové pnutí vody úpící pod tlakem vodoměrky. Konečná stanice očekávání a nenaplněnosti; vyvanutá stopa iluze skryté za dnem.

Moje ruce třesou se a snad to je ku vůli situace; snad se jedná o přesný fyziologický pohyb; způsob vytvoření tepla a nic víc, však v samotě je nutnost sdělení skrytého v obyčejném.
Vše křičí a šílí v rytmu pevném, vyvíjejícím tlak, drtící krustu špíny i holou kůži pod ní; maso vyvěrá a hrne se vstříc světlu jak kuře z omelety.

Rychlost je irelevantní a nesmyslná. Někdy vysoká, jindy nízká.
(rád si zarýmuji)

Vycházím, snad, možná, nebo jen magořím stejně jak okolí, soukolí světa; slunce a přesvětlená scéna pouště bez zrna písku; plná kostí, pustina prázdná. Dunící nesmyslnost a modrá stužka myšlenky, jež uprchla před lety.

Rád bych vodu, není zde nic. Hledím na jezero, jež tam není; letadla již zapadla a měsíc s nimi.

Asfalt lepí vedrem, ač třesu se zimou; snad jsem héliem, ač nevznáším se. Kokrhání ranního kohouta vytrhlo nehet na mé ruce; krev stéká po palci a dlani, až ta je plná a já piji, saji; má krev jest tavenou ocelí, snad martenzitem či...
ach, nevzpomenu si na druhou formu oceli – škoda, neb mé přirovnání je teď zbytečností odvanutou větrem stáčejícím víry v prázdnotě.

Interakce jest fascinující, jen okolí ji přehlušuje a řve, říká si o pozornost a já odmítám, jen abych byl lapen.

Řvoucí nelidský rytmus budující napětí; očekávání; tlak a štěstí a úlevu a nic než chlad odcizení.

Odbočuji na slepé ulici a bourám do domu; chtěl bych to přežít, ale trhá mne nevyhnutelnost – chlad je velký a entropie stoupá. Podzimní jilmy lemují cestu, ze které je les jehlic dusících vůli.
Jde se narodit a lze zemřít, nelze však žíti; absence, vkrádající se do koutku duše či mysli či podvědomí či čehokoliv, je drtivá. Ulehčení ventilem, propíchlé tělo chrlící žluč a mízu, neboť krev již došla; přec jsem ji vysál sám.

Smrtelnost počátečního stavu a nesmysl jsoucna s absolutnem neexistence a racionality čistící jindy; teď jen bordel a kroky k cíli, jenž byl na startu blíže – jen pro řevy a ryky slyšené spoza slupky bytí rozlévajícího se v mléčné krajině jahod a malin s chutí ředkviček.

Brečím bez důvodů jako slaboch, jímž nechci býti, ač je mou podstatou, třas rukou lká nad mým osudem, jenž není; konečnost není, neboť nebyl začátek, o němž dalo by se mluvit; snad řídit cestou mám se, místo kolísání na hranici pravdy, jež je sama o sobě lží. Tříštit chci přesně tak, jak jsem já sám, zničen a zbit.

Je mi vedro a otřesy zachvacují tělo celé, řev násoben tím mým, rytmus neúprosnosti a neexistence faktoru času. Vzdálenost v zrcadlech a dálavy snů bez smyslu spletených duší drcenou snahou a pod tlakem vakua.

Jen dvě míry, falešně třepotající se na horizontu, jilmy rostoucí z vnitřností králíků z Austrálie. Vývoj se zastavuje jako by nebyl.

Den jde dál.