Prolog Divotvorný

I. Láska je jadernou mízou a nejvyšší formou Génia. Ona je jeho můsou a tisícerem pramenných řečišť odvrácených stran a tak jako vrhá Příroda myriáditý majestát v socích slunce, tak zloději ohně a strážci hvězd vědí o těch poslech Lásky, kteří jako dávní neshledaní i shledaní sluneční hrdinové, vytvářejí spojenectví růže Světla, kde květem myšlenky je rosa dobrosrdečné odtékavosti nezapomenutelných vteřin lidské svátosti Života. Nejláskyplnější chvíle lidských bytostí stojí opřeny jak opadavé chvojí v lidských Tvorstvech,  upředeny styčně a tenounce břitvou ohraničených soukmenů - časem a prostorem - ony zušlechťovány rostlinou vílou Planety Zemské a Poezií vyšších mystických sdílení trýznivé a neopominutelné krásy Vesmírné jak Nesmírná naplnění vonného Božství bylinných květenství, svobodou svázaných klíčení vodopádů na jantarových a medových rtech bujících v nezakořeněnost křídel, oslavujících dnes drahokamové uhelné světy nové paměti světelných paprsků Hvězd – naší hmotné i duchovní Budoucnosti.

Nyní památným vznětem legend nejprudších ustálení vydej ze mne pramen osvícených malárií hmoty, praporem oživlé Obživlé v nesčíslných mecenáších tvárné kulminace rašících zdvihů Života, posledních tlumivých přídechů Smrti - Perceptabilium synchroca viva visio – Žijící gondoly vod asynchronních Vizí, ta chrupavčitá jehlanovitá vloha z budoucnosti na karamelové oscilaci příštího snu, tkaného na tkalcovských pryčnách  Zvěstující skutečnosti, toho tekutého Zlata ztraceného vosku opilého z mléka za časem, z nějž hlas upletl bič a oháňku v nás Lidských, abys jednou řeklo:„Není úniku ze Světla, o kterém pěješ a chráníš se jím, jenž bude Tě probodávat jako nahý prám i bouřný trysk chvojného vichru, z přátelských čeládek, kde Příroda roztrousila nejvyšší zřetelný modrý Květ letící k očím, tisíckrát nanovo a stále vysoko - Přírodo, učíme se létat přízemně nízko, avšak k nevýhledné panně neprozkoumaného, musíme-li planout mnohem výš, výš a temnotněji přes jas synchronních obývajících světlé plavoucí sakuály, abychom v Pánu letíce, vstříc cestou temně nebloudili do zbožných blankytů, nesmrtelných spravedlností nebeských."

II. Apotheosa Idei je přesýpací dialog sousledných propojených nádob Myšlenky, nevymýtitelné družky Člověka od dob prvního spuštěného úžasu zářné síly ničivého blesku - Prologem z jádra mnohých odlesků vržených stínem vidím vzpomínku na oslavný úsvit nezemřených postav, otočených svitem palety jejich očí k rozbřeskům nových stavidel světové hry. Div je zde neunáhlitelná díra jako kořen procesu, při kterém se vše otevírá lánům rozmanitostí nejdivotvornější Myšlenky, střídmě popelavé i nejvýhružněji temnorudé. Divotvůrkyně je apotheózou Myšlenky - zmražené v bezmyšlenkovitém polovědomí hráčových hran třetí strany neznámého kontinentu - její posvátnou neodmyslitelnou dózou naděje, jejím mnohým smilováním a jejím uhrančivějším a naplnitelnějším nenaplněním, třesknou solí jejich vznikajících slz, jejím prvním i posledním navrácením, její kolébavou spásou, hroznem zničení bolesti i hrobovým kyjem Milosti a mostem neviditelné dcery Naděje, Vnikajících pastelů vnuknutí na vteřinu zpopelněna, ústrojím světového kolektivního ornamentu geneticky neznámé i fundovaně transcendentální Mysli, je optickou lávou za řekou ohnivých mrtvých na nejživějším povozu mučitelových třtin, hnanou dvojím uzlíčkem za obetkaný hadí mlýn zrcadel, onen gordický moëbius ve smíchu solárního úhybu atomu, ten vyhledaný fantom tisíckrát díky čepeli její neviděný, dvakrát malátný, jedenkrát zmatnělý hlukem neexistujících zájmů, uhlem o šesté enklávě řas hostujících v celibátu nemyslící čisté pleně myšlenky, zející nad opravdovou pavučinou neposkvrněných orgií, jako eso v rukávu snesené měsícem deště před půlnocí oslavné péče velkého Okna. Kavalerie zaplesání nohou bizoních, vymřelých před starodávnou mužskostí říjí, nad pokolením zářné síly starých obratů národů, jak sladké zvraty medové války divokých včel, opylujících vonný krém honosných naplnění a jitřní svit nad sametovou rosu v zahradách lučních krematorií marických hostií Kosmu. Ona neslíbená nepolíbenost třetích milénií světů zítřka, budiž jí známa velikostí nadzemských tažných orlů a erbů galaktických stálic, velebena od nedostižných parabol spících znaků budoucích kolébek, až k průsečníkům létajících hrobů titánských hrdinů, od nejlehčích aktů na scénách slz závaží kousíčků tažné síly lidsko-kosmické, až k lité přemrštěnosti představ finálního zániku, opakující nestálé bažiny nadlidské pýchy, jediné napadlé nepřítomné a nedokonalé, ona je vrah dokonalé touhy lidských jedinců vyniknout, dobovou dobou snesenou zlem k hostií světla uvařených ve šťávě vlastních vírů mlčenlivých. Nad paletou zvuků z minulosti letí štěstí, plné klíčů a měst, na něž hostina přichází v masce myšlenky a svět je jejím odraženým divadlem duše pro představený karneval jejich premiérových vůní. A Uhelná dutina sutin nejzazší vlasti není perličkou na dně pro každého, neboť mnohá Jediná modlitba spojuje tisícerý nekonečný Vesmír.

III. Nad písčitým sklem upřených obzorů křemičitanů vystupuje od studnice Uhelná matnokřídlost, ona Tma Oceánů na konci dvou vdechů, jak po zrcadlištích vstupuje neznámý Duch doby nikým neuhlídám, Protkávaným nehlídáván, pokračuje sám rozjímavostí ničitele a záchrany, tyčící prapor jdoucí úplně nestřežen --- Potulován vně oficiální moc, strukturou odhozený jako Ona zastřená komnata březí nevinnosti, jako by ji vzpomínky již vůbec nepřitahovali, její uzelně chvivé vnady slepené opuštěnou pamětí lidí, snů odnošených na svitcích generací, psaných na hřbet roku jako průsvotná kulka lidské nicoty, na švy a bezlesí páteřních úděšeností osudů doby, jak zlomený pahýl vracejících podepsaných výše do lesů tvé tváře samoty a liány duší získané pro koncert milionů v synchronii orchestru měsíčních patrových hal stržených v mléčném míru stvoření, kde gordická dvojtěla dvojčat, hrají pointilistu hrachem ovíjeného ekodroida, oné fluorescenční stavby přes plejády světelných let mauzoleí, starých jako vně oblíbená démantovost holografických křížů v chrámu vrcholných znesvěcení rezonancí struktur nové výsady střídavého proudu, kde blázniví slepci hledají bubnující na jasnozřivé vosky z mělčin a nepravých úst odteklých již včera do hladin hlubokých, hladin, na nichž barva kvete u prstence květu unášena proudem nozdřeným rosou medovou, velebenou nad věčným “budiž mohu“ k svěceným letům nad tuhou duhového pastelu planetární sémantografie, kde rosný květ myšlenkový viděný zítra pluje v ruinách letorostů, v tísni vln budoucností stláčených za pilotním poslem, stahovacím svitkem membrán za časem. I kdybys odlišila stopy ručnic, po kterých kráčí stavitelé na obřím žebroví tekuté žirafí Hvězdy i kdybys tam vyhledala ztracenou projekční jeskynní slůj interakcí ráje, viděla bys jen, jak sama rodidla opíjí dva vzezřené kyje architektonických karnevalů budoucích, pod nimiž bránou vylévá se řeka nové difrakční povahy, v níž se sto mrtvých a živých utkalo o finální statut nad mořem skutečností, kde relativita házela hraciózní míč hyperprostoru, otočený evolučním alembikem v kostky, z jejichž teček se skládá obraz zapadající pod  sluncem, zaléván Atlantidou Mléčných drah za prostorem svinovacích cyklónů, jimiž jsi živil eóny podstatně prérijnějších zátomis letových trajektorií kruhů a entřídních enklách zlatých kaskád ohnivě briliantového Světla, ztraceného “V Nikdy“ a ve vteřině žitého pole věčnosti na pěnině, vzácné kouřové třtině, miliontině zabité mrknutím v setině, až Tvar tváře jara v očí spodině, zdál se mu poněkud neznámým, přesto dvorně dobrodružným, nesčíslně památným, hodným hojné a střižné řeky perleťových velebností.