XXXII.

Vždy jsi mi psala, jak se bojíš být za znovu nabitým zrcadlem ráje, tím čím ses otřásala jako nová a živá, vždy neshledaná a vždy bojácná, doposud tě obemykající lhůta osudových řad něčího nelidského vzrušení, přikyvujícího staré éře lkající za prožitky hněvu a neznámé tváře těkající po břitvě předsmrtného pylu plného nové radiace a edenových románů chrlících vábení starého českého Honzy, kde všemožná hra všech nutných singularit vytvářela rekurzivní zákruty, ne nepodobné mořským bójím ve Vizi hyperionu Edenu, kam se vydala náložní loď, než ji dostihli zkázonosní mamelukové staré politiky, ti břídilové zetlených střapců vlád, zašlí parazité soumraku nad odlivem prachem zastřených, starých dní přežitých hodnot nové vlny Vědomí na podušce k vírům nečekaných dropů obřích dobrodružství a právě před tím, než jsi odeslala dopis, tak se vrátila ta myšlenka, přicházející vždy, kdy to přišlo, že holistický sněm, který stavíš tě přepadá příliš brzy, než aby jej byl kdo schopný postavit ze zdrojů dostupných době tvojí vyhořené bradavky generace, ovšem nelze odpustit nesčíslným neshledaným tvářím duše před příčestím konce Života, ve kterém se snažíš, aby zbytnělá cesta křesel, předem uplacených hrou na dobývání mandatury křehkých a hloupých bytostí, chtěla prosadit plán vrácený ohňem šejdířů asimilujících návrat původního vědomí na živou domovskou planetu, přesazenou v direktivní režim kluzáku, obdařenou cestami rotorů světelných fůzí, kde matka představená slaví ohořelá s vlastním prorokem fůzí na mentální porod blažených těhotenství, oblétávaných za všechna poslední  Rodiště poznání a soucitu, náhle předjímané autonomním orbitem Vizí, ve které řádová nomenklatura vchází do sálu všech sto miliard osobností cestujících časem, až na okénko, kde smějící se svitek velkého Filmu tajemství probodává horizont cenzurní mapy všech událostí přicházejících ze vzdálené inflační teorie Budoucnosti, snované mapou několika bytostí, příštích generací, zcela neznámých.