Setkání

 

Třeba mi věřte, třeba nevěřte mi:

sám sebe jsem znenadání potkal

snad tak před anebo po půlnoci

nebo dokonce i časně ráno dnes

 

s načesaným na dvě patra hárem

jsem si svých patnácte let po ulici nes

oči palců protírám si párem

snad  - probůh - neklame mne sen

 

a pro toho šedivého starce

(kdo - to - je - ten..?)

jenž proti němu tady kráčí

sám

slzy mu proudem obě tváře smáčí

sotva  jen letmý pohled mám

 

Snad bolest v kloubech -

či oživly šedesát let staré vzpomínky?

či stará křivda ho ve vědomí dloube?

smrt táty před lety? a předtím maminky?

 

Pak ale instinkt mu poznání vnukl

a s hrůzou v očích sebe pozdravil

beze slov - aniž jenom mukl

a dech se mu as chvilku zastavil.

 

Boj těžký vede - nechce se mu věřit,

že sebe sám za šedesáte let

s despektem bude takhle měřit  

a co dnes tuší vlastně nevědět.

 

Pomohl jsem mu (tedy vlastně sobě)

a přidal tajných intimností pár

jež vznikly právě v jeho (či mé mladé?) době

na důkaz že jsem on! - jen neskutečně stár...

 

Pak uvěřil a v obličeji hrůzu...

a ve mně vře zas nostalgie džber...

Nepadlo dál už ani jedno slovo

On šel dál na jih - já zas na sever...

 

Nelze říct všecko co se  v noci stalo

a taky paměť už mi selhává

nebylo toho ale vůbec málo                   

velké proč? co? mi v hlavě

                                                         hlavanehlava...