Prázdnoto. rozevři své oči...

Andělé zoufalství jaké mají krásná křídla...v červnu budu hřát tvoji siluletu...vykouzlíme chvíli...

A mnohokrát děkuji. Vážím pírkem všechny zvěsti tvých nadcházejících dní.

...

Shledáváme tě Vesmíre varem veškerého úžasu nad Lidstvem i tebou samým

Setrvej v dobrém proudění pozitivních sil jejich dobývání i osvojení a uchování.

Hledisko vstřícných znovuvyvolání souvislosti. Prameny Klíčivých počítků bez počátku nevinnosti.

...

Co jen jsi to za sen ve sni snil za sen jež snil o energii před myriádou let kdy plazma a elektrony rozpínaly své přídě plné výherné víry ?

Ozřejmíš si provázek svého těla hladíš si jej. Hladíš si jej jako duši. Rozfoukanou na tisíc oblázku. Sto jezer. A deset milujících. Pradávno Osvícených spravedlností nerozlučného Osudu.

...

Dávná a klidná lidová blahosklonosti předků, kteří drželi naživu miiony pasáží z moří let Vědomí, miliardy všech rodících chvil, pozitivně prodchnutých vteřin, síly po kostích čeledi zpěvů, naleká natřásání naděje, nejasné sny v kapce rosy za archaické lidstvo, jež dýchala, otevírala zář květin, žije a Tvoří pro každý Tvůj Boží Den.

...

Zeptáš se, co tu pozitivníhi po nich zůstane? Kdejaký postih nevyslyšen, hodnotné jádro vzpomínky, harfické třmínky a poutnické holínky, náruč dní s kolínky, až zemřeš strachem ze všeho časově smrtelného. Ustaň. Dnes nic neumírá. Copak jsi nevědělo? Vyrůstáš. Větvičky se klubou. Pupeny svírají břehy. Druhý břeh tě nestvoří. Věříš jen jednou. Nepřetržitě.

...

Nad lidstvem se zdá - a není to cit snový - že mu není strop - lidé jsou jako hudba tvořící své vlastní horizonty, je v tom skutečně neskutečná numicita intelektu a bouřných rozjímání špičky jeho skalárně emočního vrcholu - tam kde cítíme všechno z klimaxu vyvrcholení - obrací se slova od svých ulit a řasí se do verše mimo účel - houpavé stezky podél milostného rozednění více stran - krásné jizvy tanečnice chaosu

...

Transcendentála je propraškem vrcholků Holanovi geniálnosti a ty zračíš se k úpatím - divoce zrak vypínáš k jantarové hoře a nesnadno zahlédneš líšku šalvěje magnetických úst - čnících nad všemi obzory za vnitřní krajiny schopné blízkým notám nadčasových vyrozumění - čtyřlístků soupětí temného kmene verše, který pustin obývá jas a klene chrám mimo toho kdo kousá se do svých ocasů...

...

Vodo, co je to živá voda verše, když tíhne k rozlohám, rozklenuta v obloze za studena?

Mísena jen temným voláním osudů, jež vybízejí k tomu živému potoku tvého verše, jež mne dělí od malé rozvahy království, jež zanikající sebevědomí ladé generace, tvorů čirých vrásnění a otýpek básnění klidných sond duše..

...

Kam odložila jsi své způsoby když líným zveš stébla tvých těžkostí ? Jen pokusů odražených jasem tvé víry a děvče mládí křik jsi namluvil ?

Jedním okem modrým, druhým zeleným, křiklavě rusé vlasy sepjaté za árii nových nevyhasínajících...

...

Neexistuje žádná smlouva nové palčivosti, každý kdo tlačí člověka vzhůru, narazí na Fausta - volavky zelených per jak ničemné zdají se vám poprašky lidských mlčení - Co je tím obzorem tvořené jež dálné mne nezůstane otevřeno - hudbo kuřákova výstelku semeného - klid a mír u vánků naplavených skupenstvím vidlic kánonu Života. 

...

Jak krásná siluleta laně hvozdu černolistého. Propukající rozlet tvých přání - srdeční krajiny tvých dětství dívky hrající hradbou pozornosti na tvé struny - okamžiky kdy zrcadlíš červeného krocana a směješ se své planetě - smích dívek opodál zvěstuje útěk nehtů na porážkách hladce jemné dekadence duchavedle krystalických kolizí stran.

...

Obrácené cáry krvavých vlasů zarůstají do chodníku jako poezie violkové klíčové dírky - za ní tajemství vraha - tekoucí salutování klínu před znásilněním - pozice horkých prstů bolavého světa - jednota zítřka když jej zastavíš - slova milujících dívek a rozlet neslyšící hudby tvých mladých zetkání. Prázdnoto, rozevři své oči. 

...