Nad propastí

Do míst, kam ani vítr nefučí,
tam odletěl ti plášť,
prach dere se ti směle do očí
a na mysl cpe zášť
a vytěsňuje vzpomínky na dny,
kdy smál jsi se jako cvok,
kdy na dosah měls všechny ty sny,
přes propast to byl jen skok.
Teď stojíš tu ve větru a sám,
zcuchanou hlavu v dlaních,
hledíš nesměle vstříc hlubinám,
co propast na dně tají.
Už nezdá se ti vhodné skákat,
je to dost daleko, že ano...
Chce se ti křičet, smát se, plakat,
jít zpátky? Nechat to na ráno?
Chce se ti ustoupit pár kroků,
rozběhnout, odrazit, a pak
roztáhnout křídla, co tolik roků
nosil sis na zádech jen tak.
Co když však za tu dlouhou dobu,
kdys stydlivě je schovával,
ve všem tom každodenním shonu
jim kdosi pírka ulámal?
Když po sté zdrcen na kolena klekáš,
máš chutě rozletět se k cíli,
však v chvíli, kdy to nejmíň čekáš,
roztáhneš jenom pahýly.