OTÁZKA

Nebude nepřítel, nebude hrdina, nebude vzor, nebude systém, vznikne chaos. Pouze systém to drží pohromadě. Mizerně, jak pes ježka, ale drží. Hrdinů se nikdo neptá, jestli chtějí. Pokud nejsou, vyrobí se. (Hrdina = člověk a dodatečně upravenou minulostí.) Na hrdinech to stojí. Na nepřátelích. Rovnováha drží svět.

26.09.2014 17:37:32 | Johny65

Já také ctím dialektický princip všehomíra a jednotu a boj protikladů jako princip existence čehokoliv. V tom si myslím obecně rozumíme. A je vcelku logické, že člověk jako takový také musí mít svůj protiklad - Příroda, Bůh...? - s nímž se nachází v nerozlučné jednotě a věčném soupeření. Jde právě o zachování rovnováhy - v tom soupeření bychom měli usilovat o ni, ne o totální "vítězství". Definitivně zvítězit nemůžeme, můžeme se jen snahou o to sami odsoudit ke zničení.

26.09.2014 17:54:28 | Amonasr

Tohle asi nejlíp pochopil Orwelův Velký bratr.. ;)

03.10.2014 08:42:17 | Joe Vai

Sakra, ty to umíš hezky podat. 100% souhlas. Tak nějak to tuším, jen to neumím napsat jako ty. Respekt.

26.09.2014 18:04:23 | Johny65

To je vzájemné, dík :-)

26.09.2014 22:45:49 | Amonasr

Možná hrdina nechce mít nepřátele a možná by raději nebyl hrdinou, ale obklopen přáteli... Být hrdinou je myslím někdy dost nesnesitelný úděl - jednou jsem viděl film z 2. světové, v němž americký seržant musel při plnění bojového úkolu kvůli záchraně vlastní jednotky holýma rukama uškrtit mladíka v německé uniformě a pak se rozplakal... Až na nás bude Bůh sypat nějaké vesmírné DDT, určitě u toho bude taky plakat, tím jsem si jist... ;-))

26.09.2014 17:29:23 | Amonasr

No právě ;-)

26.09.2014 17:03:33 | Amonasr

Pamíno, Ty se nezapřeš, tohle se mi líbí! :-) Ono to totiž není z mé hlavy, to opravdu přilétlo zničehonic odkudsi jako nějaké vnuknutí a já to jenom zkusil nějak zabalit. Zkrátka jsem se stal jen jakýmsi nástrojem kohosi (čehosi), kdo to lepidlo namíchal za mě i na mě... ;-) Ostatně to dobře znají všichni básníci i básnířky, že...? :-D

Jaký konec teorie – to přece úplně stačí, a jak! :-)

26.09.2014 15:28:12 | Amonasr

O kousek výš jsem napsla cosi o vtělení vyšší existence do všech bytostí. Jort ve mně vyvolal vzpomínku na jednoho hrdinu z opery Síla osudu, Don Carlo se tam dostává do situace, kdy řeší dilema z dnešního hlediska zcela zanedbatelné, zda číst cizí korespondenci a svoji nerozhodnost komentuje:

Mohu to udělat? Mohu. Nikdo mě nevidí.

Ale já se vidím.
(Kupodivu si nevzpomene v tu chvíli, že ho vidí taky Bůh, že.)

A hádanka - co myslíte, přečetl si to?
-
Jo!

26.09.2014 15:14:44 | Pamína

Moc hezký příklad – byť nemůžu souhlasit s poznámkou, že z dnešního pohledu je čtení cizí korespondence zanedbatelné. Sám to považuju za jeden z nejhorších poklesků, kterých se může člověk dopustit (hlavně vůči své vlastní cti). Ke cti svých rodičů třeba musím říct, že si nikdy nedovolili otevřít mi jako dítětí jakoukoliv korespondenci. Taky bych si jich přestal v tu chvíli vážit. Ani ve snu by mě taky nenapadlo, číst si smsky v mobilu svého přítele a jsem na 100% přesvědčený, že to nedělá ani on, oba to bereme jako naprostou samozřejmost. Ale to jen tak na okraj, protože se občas setkávám s názorem, že je něco takového přípustné – ne není a člověk tím snižuje především vlastní důstojnost! ;-)

26.09.2014 15:42:09 | Amonasr

Ach ano, sdílím tento názor - jenže kolik myslíš, že nás je? Mému synovci se zrovinka rozpadá manželství se dvěma dětičkami kvůli zvědavé manželce a její fantazii... a co potom všechny ty bulvární plátky a hlavně jejich čtenáři...?

26.09.2014 16:26:53 | Pamína

Nevím, kolik nás je, ale nejmíň tři už jsme, to není tak špatné :-D To by bylo ale jinak taky velké téma, jak si lidé sami tou nezvládnutou zvědavostí škodí. A bohužel nejen sobě. Jenom snad poznámku - já nejsem milovník žádných starosvětských pořádků a nepřítel pokroku. Ale zrovna právo na soukromí a elementární slušnost ho ctít patří myslím k těm věcem, které by neměly podléhat času, to souvisí se samou podstatou úcty k člověku a k samému sobě. Dřív, ještě jako dítěti, by mě nikdy nenapadlo, že to může být v nějakých rodinách třeba jinak. A když to pak slyším, tak pro to skutečně nemám pochopení - tyhle věci by si člověk měl jako zcela přirozené osvojit už v dětství a rodiče, kteří mají takovouto neúctu k vlastním dětem, pak nemůžou čekat ani nic jiného ve stáří od nich. Nakonec si to i zaslouží, ale šíří se to pak bohužel jako mor i dál...

26.09.2014 16:59:31 | Amonasr

Máš pravdu, je to otázka normy - jejího nastavení. ( Mimochodem, o prolomení cizího soukromí se nemluví ani v desateru, není ani mezi sedmi hlavními hříchy. Myslíš, že byla doba, kdy to opravdu nebylo důležité?)

26.09.2014 17:06:13 | Pamína

Ty mi dáváš :-D Abych řekl pravdu – mně je vcelku jedno, co je v desateru, já mám desatero v sobě i bez Bible a ani ji k tomu nepotřebuji. A netuším, kde se ve mně vzalo, ani jestli má deset nebo stodeset přikázání. To o prolomení cizího soukromí v něm ale určitě mám, možná mi tam ale kdysi chybělo „nesesmilníš“ a třeba mi tam něco chybí i doteď... :-D Možná se jen tenkrát nepsaly běžně dopisy a tak to nikoho ani nenapadlo, že jednou je bude někdo někomu rozlepovat... :-D Pokud ovšem někdo nezabíjí druhé jen proto, že je to v desateru a po vypuštění takového článku nějakým církevnim koncilem by začal s potěchou na potkání zabíjet, tak by to podle mne ani nebyl člověk, Bible Nebible... ;-) Ostatně Starý zákon je plný krvežíznivosti a musel jsem ho kdysi odložit, to nebyla kniha pro mé pojetí morálky a hodnot... Takže možná je i dobře, že se časy mění – nevěřím třeba ani na to, že by jakýkoliv národ měl být Bohem vyvolený... ;-)

26.09.2014 17:20:27 | Amonasr

Počkat, a co to třeba je, když se tady např. teď drze prolamuji do vaší korespondence? Nedáváme tady na Literu všichni do určité míry soukromí všanc - a není právě ta schopnost odhalení svých vnitřních pocitů a myšlenek to nejzajímavější? Neříkejte, že jste se nikdy nepídili po soukromí vašeho oblíbeného autora (včetně jeho milostných vztahů...) Samozřejmě, nabourání se do mobilu svého partnera je za přijatelnou etickou hranicí (a já vážně neprojíždím ten manželův a doufám v totéž od něj) - a nejen to! Můj muž, jakkoli ho velmi miluji a řeším s ním téměř vše, třeba netuší nic o Literu. Natož aby věděl, že když si občas večer "jdu číst", ve skutečnosti jdu psát ;) Asi se bojím, že by se těm mým slátaninám vysmál, zatímco vy jste takoví mile vlídní (a pak se vlastně neznáme, tak to vypadá bezpečněji ;)) Nicméně chápu, že odkrývání vnitřního světa druhého lidi láká a tak striktně bych to neodsuzovala.

02.10.2014 23:57:55 | Aida

Myslím, že nejsme v žádném rozporu. Vždyť se do naší korespondence nepromaluješ, komentáře jsou veřejná záležitost a každé vmísení se je vítané :-) Jo, kdyby ses nám prolamovala do vzkazů, to by už bylo jako to otvírání dopisů nebo čtení cizích SMSek :-) A v životě jsem nedával svoje soukromí tak všanc, jako tady na Literu :-D A je docela fajn to zjištění, že vlastně o tolik zase nejde. Nicméně je to moje rozhodnutí – kdyby se mi ale začal někdo vrtat v mém soukromí bez mého souhlasu, tak by se mi to nelíbilo ani trošku. Možná jsem v tomto opravdu trošku prudérní, mně se totiž nelíbí ani to, když mi někdo začne sdělovat intimní detaily i ze svého vlastního soukromí. Já na ně zvědavý nejsem a připadá mi to strašně nepatřičné, vidět někomu až do ložnice, ve které sám nelehávám. Mně jsou dokonce nepříjemné i příliš názorné postelové scény ve filmech, které nejsou pornografické, nepříjemně mě to ruší a je mi za ty chudáky, kteří byli donuceni se před kamerou svlékat a polopaticky názorně markýrovat kopulační pohyby, trapně. Přitom proti skutečnému pornu nemám vůbec nic a nevadí mi. Nechtěl bych ale vidět porno s lidmi, které znám. Není to nějaká staromódnost či co, prostě jsem tak ustrojený. Takže jako všechno, je to o míře a každý ji máme asi nastavenu trochu jinak ;-)

03.10.2014 22:48:14 | Amonasr

To máš určitě pravdu. Naprosto rozumím tomu, že člověk chce mít svou veřejnou existenci pod kontrolou, protože jakkoli může dát někdy prostor touze být osobní, zachovává si nadhled. O míře odhalení intimity si rozhoduje sám.. A pak se najednou stane, že se hranice prolomí. Ten pocit obnažení! A víš Ty co, když se Ti někdo nabourá do mobilu, můžeš mít aspoň vztek, jaký je to parchant. O dost blbější je, když si za prolomení soukromých hranic můžeš sám - třeba dáš omylem do mailu Reply to all, když jsi chtěl odpovědět jen odesilateli... To jsou pak věci… a to bohužel mluvím z nedávné osobní zkušenosti... (zas tak nic moc v tom vzkazu nebylo – ale ty interpretace! Kam se hrabe realita…)

I s filmy to mám jinak. V pornu je s prominutím z ženského hlediska nepříliš emocí, a tedy minimum čehokoli zajímavého. Zatímco dobře ztvárněná uvěřitelná scéna, za kterou je příběh, mě oslovit dokáže i přesto, že je nahraná. Sophiina volba, Piáno, Zkrocená hora a další filmy ve mně budou napořád. Erotika (podaná v mezích akceptovatelnosti) do nich nedílně patří, nejde o laciné znásilňování herců za honorář… Proto mi nevadí ani sdělování intimních detailů, je-li u blízkých přátel a ne za hranicí neslušnosti. Zajímá mě, jak co kdo vnímá. Nemusela bych to vidět naživo, to tedy fakt ne, ale baví mě zjišťovat, jak to kdo máme nastavené. A to celkově, nejen v posteli! Ale tam je to tak autentické…

04.10.2014 00:17:35 | Aida

No však nic proti tomu, já to respektuju - myslím si, že jako jedinci máme natolik různé a individuálně nastavené způsoby vnímání okolního světa, že by ani nebylo normální, abychom se v nich všichni shodovali. Mně nejde o konvence (naštěstí mě z toho ani nepodezíráš), ty se mění s dobou a já jsem otevřený co největší svobodě všech a pro každého. Na nudapláž klidně zajdu a bylo by mi trapné, mít přitom na sobě plavky, ale doma bych nechtěl přijímat návštěvy "jen tak", ani v koupelně :-D Jde asi o to vzájemné respektování oněch hranic, které každý v sobě máme ukotvené nějak jinak a neprolamovat je bez souhlasu toho druhého, ani bez ohledu na jeho cítění. Jinak proti gustu žádný dišputát, jak se říká - ani pokud jde o explicitně vyjádřené sexuální scény ve filmech, kde mně by stačil náznak a má vlastní fantazie. Myslím, že si rozumíme velmi dobře :-)

04.10.2014 00:33:31 | Amonasr

Kvantová fyzika je pro mne něco mnohem vzdálenějšího, než španělská vesnice :-) Nicméně intuitivně se mi líbí, co píšeš, a cítím, že je to tak ;-)

26.09.2014 14:05:54 | Amonasr

...tutově...:-))

26.09.2014 14:49:18 | Jort

Díky za Tvé vnímání, Zdenko :-)

26.09.2014 13:50:47 | Amonasr

Ano, myslím, že to je myšlenka velmi blízká tomu, co mě vedlo k tomuto textu. Děkuji :-)

26.09.2014 12:17:07 | Amonasr

Díky, iluzionistko, to mám radost, že to v Tobě vyvolalo tyto otázky a asociace. Prvotním impulsem pro mne byl takový záblesk, kdy jsem si uvědomil, jak je člověk v celém vesmíru cosi naprosto jedinečného, jediná do té míry myslící a kreativní bytost, která dokáže nahlížet racionálně a současně emocionálně pod povrch jevů, tvořit umění, nacházet krásu, kochat se jí a obdivovat ji apod. A to mě přivedlo na myšlenku tu otázku po smyslu existence obrátit – zda svět okolní tu naopak není k našemu vnímání a obdivu. Je to samozřejmě schválně troufale odrzlé, ale obsahuje to v sobě myslím nekonečnou vnitřní dialektiku a souhlasím s Tebou, že to je téma na mnoho hodin přemýšlení, dokonce bych řekl, že na nekonečně mnoho hodin. Je to myslím obdoba myšlenek typu, že aby člověk mohl mít rád druhé a vážit si jich, musí mít v prvé řadě rád sám sebe a vážit si sama sebe, bez toho to nejde. V tom je současně i ona hluboká pokora, byť to na první pohled někomu nemusí být zřejmé. Člověk jako druh by měl být dle mého náležitě sebevědomý, vědomý si své jedinečnosti, mít jako druh sám sebe v náležité úctě (to není pýcha, to ji naopak popírá), aby dokázal být důstojným odpovědným partnerem a součástí všeho toho, co ho přesahuje. V tomto směru bychom se myslím neměli bát se emancipovat a najít pravý smysl tvrzení Maxima Gorkého, že „člověk, to zní hrdě“ ;-) Zatím se bohužel jako lidstvo chováme tak, že důvodů k hrdosti je méně, než těch druhých, což je důsledek naší malosti, nikoliv velikosti...

Promiň mi toto únavně dlouhé zamyšlení, ke kterému mě vyprovokoval Tvůj komentář. A ještě jednou díky :-)

26.09.2014 12:15:52 | Amonasr

Není to únavné :) Ale zaujala mě ta myšlenka, že aby člověk mohl mít rád druhé, musí mít napřed rád sám sebe a vážit si sám sebe. Opravdu si myslíš, že pokud si sám sebe nevážíš, tak si nemůžeš vážit druhých? Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela...

26.09.2014 13:45:41 | iluzionistka

...miluj bližního svého jako sebe samého...:-)...jedna ze základních myšlenek křesťanství...:-)

26.09.2014 13:49:10 | Jort

Dík za vmísení se - to mi dělá radost, neb mi tím jen potvrzuješ, že rané křesťanství ještě mělo úctu k člověku, než jím to současné (už od středověku) začalo manipulovat v zájmu mocných... ;-) P.S. Omlouvám se papeži Františkovi, který se snaží o nápravu (a s ním i Janu Husovi) a držím mu v tom palce! :-)

26.09.2014 13:56:11 | Amonasr

Já vím, ale beru to tak nějak pragmaticky, z pohledu člověka, který na mnoho myšlenek křesťanství nahlíží trochu jinak. Přece pokud nebudu milovat sama sebe, můžu stále milovat okolí, možná i o to víc. Asi to zní dívně :D

26.09.2014 13:51:50 | iluzionistka

Vidíš, a já myslel, že Vás tohle musí učit i na medicíně, že to patří k postulátům psychologie (psychiatrie)... Ono to není z mé hlavy, samozřejmě to mám odposlechnuté, ale i životní zkušenost mi to zatím potvrzuje. Kdo se nemá rád a neváží si sám sebe (neplést prosím s pýchou), má v sobě podle mne nějaký komplex a ten ho omezuje i v lásce k druhým. Často jsem pozoroval, že nenávist k lidem je spojená s nenávistí k samému sobě, s nepřijetím sama sebe, s neschopností se vyrovnat sám se sebou. Asi je to mnohem složitější, ale cesta k druhým myslím vede především skrze nalezení sebe sama a přijetí takových hodnot, pro které se může mít člověk rád, a to i přes četné chyby, které má v té či oné míře úplně každý... ;-)

26.09.2014 14:03:03 | Amonasr

Omlouvám se, ale prostě s tím nemůžu souhlasit. Uznávám, že v některých věcech máš pravdu. Ale podle mě je to o konrétním člověku. Učili nás, že nikdy nesmíš projikovat svoje problémy do ostatních. Je na tobě, jak moc to necháš na sobě znát. A můžeš se třeba nenávidět, ale k ostatním být milý a milovat je, vůbec to o tobě nemusí vědět. Vždycky je to o konkrétním člověku. Zřejmě to každý máme jinak :)

26.09.2014 14:18:38 | iluzionistka

Já myslím, že rozhodně máš za co se mít ráda (a není toho vůbec málo), je to vidět z Tvých textů a komentářů ;-) Nejsem psycholog, možná je to jen otázka pojmosloví. Znám samozřejmě víc žen, které si stále něco vyčítají a přitom jsou ztělesněním té nejvyšší dobroty a nezištné lásky a laskavosti k druhým. Možná jako muž až do takových nuancí ženské duše nedohlédnu, abych to dokázal racionálně pojmenovat... :-) Nicméně i já si spoustu věcí vyčítám a přesto se mám rád, aniž bych své poklesky považoval snad za ctnost (znám ovšem i takové, ti ale naopak nemají druhé lidi rádi, jen sami sebe)... ;-)

26.09.2014 14:32:24 | Amonasr

Jeje, ale já to nechtěla vztahovat na sebe, myslela jsem to spíš obecně :) Každopádně díky za diskusi :))

26.09.2014 17:05:30 | iluzionistka

Máš pravdu, promiň, taky jsem to myslel spíš obecně a nechal se unést přesvědčivostí Tvých argumentů :-) A za diskuzi Ti taky děkuji - vidíš, jakou krásnou smršť (v nejlepším slova smyslu), jsi tu rozpoutala ;-) Tak se prosím nenech odradit ani příště, dík :-)

26.09.2014 17:34:15 | Amonasr

V pohodě, já diskutuju ráda :))

26.09.2014 19:33:53 | iluzionistka

:-)

26.09.2014 22:46:12 | Amonasr

...ono je někdy docela dobré, když odsekneš kvalitní myšlenky od původu a v tomhle případě je to ono křesťanství, protože tě to pak svazuje a přikládáš pak k takovým větám spoustu toho ostatního balastu, který je spíš na obtíž...:-)...jen malý příklad oné lásky k sobě...když jsi zamilovaná a šťastná, tak vidíš svět kolem sebe v mnohem zářivějších barvách než odpovídá skutečnosti a taky se k němu jinak chováš...tím, že máš v sobě štěstí, tak ho dokážeš daleko více rozdávat svému okolí, aniž jsi si toho mnohdy vůbec vědomá...je to taková přímá úměra...je to vlastně řetězová reakce...vše je plné fyziky...nic s tím nenaděláme...:-)

26.09.2014 14:02:45 | Jort

Ale když je člověk zamilovaný, tak vlastně jedná v afektu. Kromě toho, že je schopný lásku rozdávat, tak je schopný taky spoustu špatných věcí opomíjet. Nevím, jestli je to zrovna nejlepší příklad. Zamilovaný člověk může taky pod tíhou lásky někoho dost těžce ranit, jen protože si myslí, že je to tak správné. Podle mě opravdu nezáleží, v jakém vnitřním rozpoložení jsi, milovat můžeš pořád, i když sám sebe budeš nenávidět. Možná je to nepochopitelné, asi to neumím správně vysvětlit. Ale zas na druhou stranu na to fakt můžem mít každý jiný názor a nic se neděje :)

26.09.2014 14:22:49 | iluzionistka

...jejda, co bychom byli bez vlastního názoru?...a jedině díky těm rozdílným názorům je to tady zajímavé...máš pravdu, že zamilovaný člověk je opravdu hodně zmatená bytost, a že to byl dle všeho extrémní případ a mě jenom těší, že dokážeš stát za svým názorem...vlastně jsi mě připomněla moje období pošťáka, kdy jsem na tom byl mnohdy hodně mizerně, ale lidé na mě nepoznali nic, protože jakmile jsem vyrazil mezi lidi, tak jsem se plně soustředil na druhé lidi a nikoliv na sebe...a vlastně jsem byl tak zvyklý jednat vždy...:-)...přesvědčila jsi mě, že je to možné...víc než možné nebýt plný lásky k sobě a přesto to nedávat najevo a mít lidi rád...:-))

26.09.2014 14:58:24 | Jort

Ano, přesně takhle jsem to myslela, jsem ráda, že si rozumíme :)

26.09.2014 17:06:30 | iluzionistka

...:-)...

26.09.2014 19:11:56 | Jort