Balada o podzimním večeru

S tíhou světa na bedrech

krajinou stínů procházím -

je stále těžší chytit dech.

Sotva se k cíli doplazím.

Odkládám kabát zblácený,

látaný kdysi spoustou žen.

Dnes ustelu si na zemi,

v listy z pod stromu zahalen.

Nad hlavou mihotají se

světýlka zatoulaných hvězd.

Teď možná dopřejí mi sen,

který si s jiným nelze splést.