Hlasy textur a bytí

 Jsi tady sám, znovu a synteticky sám, úplně sám.

 Planeta šla spát, celá úplně celičká, šla spát.

 Jsi tady sám, prázdnota maluje tajemství,

 žijící exemplář stojí opodál,

 za siluletou vod, kterou obíhá věčné echo,

 echo naší znepřátelené odpovědi.

 

 Zvuk je echo vibrace, frekvence 3 - 6 -9,

 milodar shůry je ukryt ve stroji,

 ve stroji který stvořil člověk na planetě opic,

 ve stroji důstojného ražení duše,

 ve stroji ukletého ducha,

 ve stroji granulární synkreze empatie,

 ve stroji tisíce a jedné jisker prstenců,

 ve stroji jež píše tento verš.

 

 Ve stroji který napsal přítel na nebesa,

 rozlomená a rozpolcená nebesa,

 jedním a druhým odstínem purpuru,

 

 démanty klesají k tóninám,

 vesmír se zvedá z představ,

 zemská tíže je fosfor noci,

 

 Odemykám ti představivost,

 hloubkou tě obestírám svobodou,

 vítám tvé vesvěcené stíny nad hlavou,

 

 Budu  Tě opatrovat, navěky opatrovat,

 tvá hudba, tvá jediná, planetární, meziplanetární,

 cestující napříč světy, kontinenty, dimenze, vesmíry.

 

 Nejsi tu sama, jsi tu napříč vším co kdy bylo,

 jsi tu jako cestovatelka, jsi tu jako učitelka, jako filozofie budoucnosti,

 jsi tady jako naše matka, jako mapa před stvořením boha a vesmíru,

 jsi tu jako další nástup naší generace, jako síla jež nás nutí běžet dál,

 až na dně rozpadu, poločas naší entropie neschůdné,

 vidíme skleněné dno rakve, jádro matky modré, křehké země,

 stoupající a zvedající se z prachu,

 v jednom jediném decibelu poslední křížové rozkoše,

 fénix do drobnohledu spánku satelitů zítřků ukletý,

 máš jedinou šanci, jen jedinou harmonii v prstech noci,

 kéž by jsi ji nepromrhal marných vykročení,

 

 Sviť mi na cestu, ať hudbo má zapleneš na nekonečný Příběh,

 jdoucí před námi i za námi, přesnost dechberoucích levitací sonických,

 

 korpuskule páteřní vibrace nirvány v dechu sátvy,

 obrostlé trojdomé strany před výdechem a nádechem,

 všechny vtělené do stromu Života, který hořící keř jej obtiskne zde ?

 

 Máš jen jediný pokus na to přežít svůj čas,

 jsi tak maličká a tak sama, jen se podívej, všichni spí,

 i skladatelé naší přítomnosti spí a ty jsi v dálce, jsi mimo vesmír,

 jsi mimo dostupné signály a frekvence, jsi v tomto okamžiku, ale mimo něj.

 

 Marně sis mohla myslet cokoliv, cokoliv co by napadobilo nádobu na vesměrné písky,

 stačilo si dodat odvahy před propastí, dorůsti křídla však napomohla jen trpělivost,

 co je však láska bez trpělivosti v radosti nebeské blaženosti k sedmým horám přelétavých Tvoření ? 

 

 už jen lůno nad povahou těch rostlin a snů,

 už jen dotek mne přenáší, jen tvá obmyslná pohoří,

 koření Tvých sedimentů a horstev v plenérů vyznání,

 tvá černá stezka bělostné perleti nekončí v předsevzetí,

 na hrobech a květinách, na lebce, která vyhasnula z moku bezmozčí,

 plány na plápolající hoře se odívají do textur za nimiž je jen mé prázdno...

 

 není kudy utíkat do planin předem tichem zastřených,

 vím, že mi zmizeli všechny oči, které jsi ve mně kdy měla,

 budu něžným jako dech lilií před zničením své duše nezničitelného,

 

 prominou všechny temné paradoxy dějin před obrazem zvuku tak krásného,

 prominou naše duše na světle světa tak vzdáleného jako je to tvoje,

 čirá je masa a čirá je nenávist k lásce před prolnutím do vidoucích koloritů rovin jednoty,

 

 K těmto nocím se upírá, zrak dvou pozorujících v dálce,

 jsou nazí, jsou to textury, osy druhé singularity před osvětou,

 mizí aniž by se oddali tomu co je přesahuje,

 smutek smáčí slzy mých řas odvěkých,

 naplač aniž by ses odvážila žít v koutku perleti,

 perličky na dně vesmíru přece nepláčí,

 

 Jak by se mohla pozvednout nad oceán,

 když příliv se vrátil tolikrát odkud vzešla hudba sama ? 

 

 Ten starověky pocit být přitom, když se vlny lámou,

 když se tříští kolorit textury antické, čínské, rosetské,

 babylonské věže tíží se rozpůliti vedví přes obzor,

 za ním jen nahá siluleta vyčpělé iluze,

 iluze všech iluzí, spáso člověka člověkem kdy možná,

 větší témy si mohla zvolit jen Ona,

 hudba sfér nebeská před syntézou stoletím z nezrozených,

 bubny a gongy všech zemí, spojte se v rytmus našich srdcí,

 budeme blahořečit a tančit až nadejde den národů znovuzrození,

 

 Odpírám si právo sjednotit Vás znovu,

 jste tak dalece odlišní a přesahujete moji působnost,

 právě v tom moři se dva poznali, aby ukojili svoji zvídavost,

 prahnuli po posledním z posledních a tak se navrátili k podstatám,

 v nich vrávolali na hrotu mlhy, utkané nicotou z památných rození úcty k Ní.

 

 A Ona se vracela k němu, jako dvě krásné vesmírné textury v lůně předzrození noci hudby,

 tam milostný tanec začal, prvního dne vtělení do sne našich rození v nepůlení,

 čí marném skutku slov do textu verše v dálce blízkosti ticha vybílení ? 

 

 Rozsudku mlčení, není-li tímto uskutečněno znovuzrození,

 nech mne mé múzy přibijí na kvítek něžný smrtí vladaře,

 jako probuzení po němž jsou touhy vypité proudem všech řek...

 

 Ona niternost znovuzrození,

 kopce podpramenění,

 výhně podpěnění,

 síla k odpanění,

 křík ó vyvtělení, 

 

 když vydělí tě v hřídeli,

 sok tvého soka skok,

 až na hranici toku ječný tok,

 

 A poté už jen granulární oko syntézy,

 a toku skoku rok, kvantově fotonový skok,

 do jemnohmotného zrna textur vkrok,

 

 hvězdné báze, fáze valpružiny noci,

 odemykané traviny v obraze obrazu,

 bez rámu, zrcadla neusínají,

 

 tvá noc je granulární syntéza řetězce bytí,

 flanger a flangus na rotačce čtyřzpřažení,

 ono věčné oněmnění v hodině zapřažení,

 

 jež vůkol srdce vůči nohám sněhů není,

 a tak bratr i sestra z látky jediné,

 dlahu blány návnady ti podávají,

 prameny slz za tvé bytí slévají,

 jen se do frekvencí slévají, 

 aby mysl znovu vítězila nad hmotou,

 

 a šlépěj v hlíně neustálila obrys kostry,

 znovu deus dej deus dej deus dej,

 ať je našim roznětkám ducha hej,

 Quatzolcoátle, břitvené břitvi,

 nechichtej se kdykoliv příležitosti dostaneš,

 kdykoliv přískočnosti si umaneš,

 bubnovati na klávesa z nebes otevřených peklu,

 či jíných drah po nichž tě sekleknu,

 

 Byvoji těchto úst, pokračuj, mise prodestřena,

 rytmus chytá své chvojí v podobojí, 

 vylamuj zuby tvého rtu před ní,

 jste oba svoji, když jste v Ní.

 

 Mikrotextura zvuku obletí dosah,

 oba se podívají do vzduchu, 

 jejich planeta vyloupne obraz domova,

 

 stále se nic neděje, všichni zde spí,

 je tady sám, tak sám, jen jeden syntetizér,

 a muzeum věrných přehrávání naší doby,

 zde v beatu uzemňující skoby,

 hřeby lotosové šíje mne vplamení věčných pramenení,

 

 Zahradník si ve mne vybírá sídlo,

 míz věků přebývající, další kousek, 

 další údech stranou když pelíšek volá,

 

 a ty přesto dokončíš četbu svou,

 volavkou verše svolanou,

 neb věda sonické extáze na pýře tě šíře zbolavělé pátrá,

 či snad tě jen takhle zrakem nadvidomna šátrá,

 pod petelce, krávství chumelce či ždibelce smítek a granulí bytí,

 jak z času hašlerka z lékorkou dřeváčkem vyrvaná.

 

 Tam postava za postavou se mi příčí obzřít kraj,

 vím snad čeho tento ráj je zpusten,

 čeho tento den je zrůstem, či v půstem ? 

 

 Kdo pustil Filosofa do těchto peřejí,

 kdo stal se básníkem mých šlépějí,

 na letu střemhlav se zamotám slov tvých,

 jemných bystřin lučin roztodivých,

 

 Mám troucnost za plavidlo kosmické,

 tvé dlaně jsou střídmé a lidské,

 a z nich srdce uhněteno volá,

 nebe je mé svobody stodola,

 otevřená do široka,

 jen chléba prostoru by pohledal,

 zas by se jeden pochleboval,

 jak ovečky letící plachtí,

 nebo tíž země je drtí,

 kam se ti chrti pachtí,

 supi a smráká se na straky,

 

 však po dlouhých bojích,

 výstupech v lůjích a hájích,

 stojí na oněch vlnách,

 ty jej nesou dál něž do smrti,

 

 kam až jej unesou,

 pod kosou za smrtelnost ?

 

 Vykráčené schůdče,

 půtče, dobytče a lůj,

 stůj v zemi, stůj co stůj,

 

 hudba kolísavě plá ustáleně ustráněná,

 otočím list a tam miliony mých předchůdců,

 

 a zase touha vydělila libosti svůdců,

 jejich řetězící vojska vůdců,

 

 po špičkách obhlédává jehněčí teleskop,

 ach ta hrubost, ta jemná hrubost bytí,

 texturální syntézo všeho lidského čití,

 

 Vím, co spatřeno mnou ve mne bylo,

 co ve všech světách ještě zbylo,

 čím to, že naše malé dítko nás přebilo, 

 

 čím to, že báseň nevinná tě staví,

 a je někdy větší než ty ubohé davy ?

 

 Smiř se kontrastů, kam směřovati,

 smiř se protikladů za ně jsi přišel notovati,

 dráhá tvá je nadvěčná, člověče nadvěčná,

 

 Touha sestřídmá linkou podobnosti,

 něha je vlídná svátost velebnosti,

 jsi se mnou jsi tu pořád, jsi něhou, mlíčím, pokorou,

 jsi dálka za níž lidské zraky, výztuhy mysli, 

 konat, plavat, snímat nemohou,

 

 jsi milodar, jež platí své ponory věkem,

 jsi tělem za časem, jsi posvátným rekem,

 

 jsi tím, kterýmkoliv rytmem,

 zvukem před zvukem výkřiků zrození,

 

 pramenem všeho plození,

 rostoucím zítřkem,

 dnem, kdy ustoupí slova,

 

 my se nadějem, 

 nad zemí budem,

 

 jen čímsi v dáli,

 krystalem, když jej hráli,

 lidé u sochy stáli,

 

 byla tvá, jen tvá,

 rozlomená,

 textura paměti věků,

 rozlomená,

 

 Kráso neumírej,

 paprsku,

 doteku,

 

 vykročené odcházení,

 štěstí napůl v pečetí neštěstím srostené,

 

 stále jedním i druhým sněné

 a oni přicházejí, 

 další a další,

 

 vnášejí sem svobodu a vánek svěžesti,

 nad nádobou naší neřesti,

 podaří se vklínit ctnost,

 

 do té hniloby kvítí,

 do té nesnadnosti bytí,

 do té jasnosti života pití,

 

 Buď náš, buď navěky náš,

 čistější než lásky sen,

 jaké jen může býti chvíle den

 a za nocí noc,

 

 Jediná Tvá Moc,

 jediná tvá Moc,

 

 Zjařmený jarem chvil,

 zlomený býk,

 na kolenou látky,

 kolkolem plavou korky a zátky,

 

 malosti chvivé,

 fantazie nestačila,

 

 jen by tvou tvář zračila,

 ve hvězdách , tůních, snách,

 

 bytostech, vílách, múzách,

 krásách světa tohoto i onoho,

 

 Jsme všichni ze Zvuku Jednoho.