Rozcestí drah

Viděl jsem půlnočního slammera bez trikotu s rozhorleným výrazem v očích a bezkrevné publikum v dechberoucím záchvěvu prsou,

stíny zmražené pozorností toku a kopuli v padajícím soumračném světle noci,

před zmizením toho, který soustavně chrání a manipuluje naše kroky myšlenek,

zavřel jsem se do světnice, jež nebyla márnicí,

vyvstal až po tom co hudba probudila tok řeči

a zvuk kolonizoval pamět kosmickou turbulencí,

Z otevřených knih jsem sledoval jasnovidné,

pronikal průrvou jejich hlubin a matně se chytal neskonalého dna,

po kterém vykvétalo četné zákvětí idejí.

Viděl jsem požár v blázinci o sedmé ranní v mumifikovaných odrazích letargie,

všichni cirkusoví nadšenci se měnili ve slammery a svěřenci unikali ze svých kójí,

v celách pro těžké případy se mísil napalm a zápach spáleného kúžního týlce,

omrazky škvařících buněk s hasísích přístrojů a spálené kamerové systémy,

vražedkyně na prsou vyryty znaky posledního soudu a tarotového vzbouřence,

který utekl z rámu své karty a pronikal do pater z nichž schodiště tkalo čtenáře,

od toho dne mi říkali uhořeliště zázraků a já uvěřil v podstatu všeho mrtvého,

když myslím já, vyznám se v křižovatce metafyzické stonožky našich stoupání,

nebo se nepřístojně stavím opakované negaci, již se snažím dosáhnout,

abych odštěpil první články pozůstatků tvých nevidomých mas,

brunátných svojí povahou v odlesku matného slova boje,

slova odřezaného s zalátaného svým nahým protějškem.

Viděl jsem sedm mrtvých ras na pahorku vyhynulých dialektů,

příští generace o hladu a vodě, intoxikované dalším zjevením,

galaxie spoutané monstrem tkajícím ukolébavku na lidský osud,

perleťové dno paměti zničené morálními soudy a mocí,

odkaz za poslední pečeť dýmající smyslnosti dějin,

mocnosti hnané jen příkazy shora a shůra bez smyslu,

všechno odvrácené od pravé skutečnosti od krve naší bohyně,

jíž se podvollí každá ekvivalence protikladné zkušenosti lidské opice,

za kterou viděl jen nebohý vidoucí potomek těchto zklamání.