Stáří

Sdělila mu něžně natlučeš si ústa
padat volným pádem se nevyplácí
nejistě přešlápl svou stoletou nohou
je právě on její jedinou jistotou

proč mu neřekne skoč křídla roztáhneš cestou
protože ona sama už žádná nemá
zdá se mu nějaká bledá
a nic neříká, cožpak je němá

tak skoč se mnou,
až se mi křídla vzedmou
bude to krásné poletíme ve dvou

pokrčila rameny
vzpoměla si na jeho žlučové kameny
na to, jak mu každé ráno nosí z obchodu noviny

a řekla: raději bych zůstala tady na zemi
je to bezpečnější zdá se mi

miloval ji příliš by odletěl
tak našel pro svá křídla skrýš
a šeptal sám sobě však jednou skočíš a poletíš
jednou až ti tváře zblednou poletíme ve dvou