Hlubina

Anotace: ...

Jak temná mořská hlubina,
bez světla, bez trochy jasu,
ta tichá, chmurná pustina,
kde stíny tlumí všechnu krásu,
kde tíže vody život dusí
a prázdnota to místo střeží.
Jen na dně starých vraků kusy
bez duše tu v písku leží.
Vraky, jež se jeví spíš
jako kýč, než jako skvost,
žádný poklad, tajná skrýš,
jen smutná, černá minulost,
jen tragédie, co se staly,
lidské chyby, neštěstí,
kde nepomohly slzy, svaly.
Staly se mýtem, pověstí.

V té temné mořské hlubině
ty pověsti tichounce spí.
Kdo byl tenkrát na vině?
Člověk, či snad osud zlý?
Kdo to tenkrát způsobil
a bez lítosti, soucítění
to plavidlo krásné potopil?
Dnes upadlo už v zapomnění.
Nikdo nechce vzpomenout
tu bezmoc, nedostatek sil,
když krutý, nelítostný proud
touhu, naděj uhasil.
Ač na okamžik, přec tu byl
život, smích, ano lidský cit,
jež hlubinu tu obživil,
rozjasnil temno vůlí žít.

Jak temná mořská hlubina,
kde řasy nejsou, natož ryby,
je lidského srdce končina,
když v ní radost, láska chybí.
Chybí však jen vinou lidí,
co slávu v první řadě mají
a city své se přiznat stydí,
slabostí je nazývají.
Vždyť láska vždy jen skončila
roztrhána na kusy,
tak náhle a těžce ranila.
Nač další marné pokusy?
Tak kradou, lžou a závidí,
místo štěstí sejí žal,
tu zjevnou pravdu nevidí:
to člověk lásku zadupal!