Nestabilní jedinec

Já se sice tolik neptal,
ale jen jsem tiše reptal,
že tu něco nehraje mi,
proč jsem tak sám mezi všemi.
A tu vlaju sem, pak tam,
na cestu se nezeptám,
stejně nikdo cestu nezná,
je to jako rána řezná,
co si s sebou stále nesu,
ať jdu z flámu nebo z plesu.
Nikdo nezná moji trasu,
tak jen civím na tu krásu,
co se děje lidem kolem,
dál se snažím horem dolem,
nezastavit a dál jít,
abych zjistil, proč mám žít,
co se musím naučit,
získat nebo ztratit cit?
A teď náhle objevuji,
že stabilně poletuji,
přitom nestabilním zdám se,
poslouchám metal i Brahmse
od chvíle, co řeznou ranou,
odřízla chvíle, co se stanou,
ta, do které jsem se vložil
a půl života s ní prožil,
Vyšel jsem jako z vězení,
jsem tupec, co se nezmění.
Přesto vím, že vše se změní
ze soumraku v rozednění,
z mládí až k zešedivění,
od chaosu po souznění